Bohumil Hrabal

PROLUKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

To bylo radosti, když můj muž přivezl taxíkem ty svoje autorský výtisky, to bylo radosti! A ještě si jich přikoupil šedesát a hned ty balíky rozbalil a dával jednu knihu vedle druhý jako nějaký kachlíčky, a já jsem to viděla a nevěřila jsem svým očím, že můj klenot je takový dětina. A potom všechny ty knihy podepsal… a nutil mě, abych jednu z těch knížek vzala do náruče a pochovala to jeho novorozeně, že se to tak dělá, že Vítězslav Nezval nutil ty svoje lásky, aby byly poctěny tím, že básník jim dává na lokte k pochování to svoje děťátko, protože, jak mi řekl se slzou v oku můj klenot, pro spisovatele ty jeho pravý děti jsou jeho knížky, že on je nejen otec, ale i matička těch knížek, a víc než matka, protože takový spisovatel, a můj muž ukázal na sebe, na svoje břicho a potom na svou hlavu, takový spisovatel nosí to svoje budoucí děťátko víc než devět měsíců, a tak jako matka cítí, jak to v něm narůstá, jak se to tam otáčí, jak to tam kope, jak má starosti, zdali to dítě, to děťátko nebude pitomé? Zdalipak bude k světu… Tak blábolil můj muž a po celé podlaze byly rozložený ty jeho knížky a já jsem vyvalovala oči a povídala… Vážně? To není možný… A nebolí tě hlava tadyhle v tejlu?… A kdopak by to řekl… A kdyby se s tebou něco stalo, kam chceš, abych tě dala převízt… Do Beřkovic? Anebo do Bohnic?

A tak se stalo to první neštěstí… Můj klenot seděl v knihkupectví tam na Národní třídě a byla autogramiáda a můj muž si nechal ušít krásný šaty a měl kravatu a jeho čtenáři se tísnili kolem stolečku, a vedle mého muže seděla mladá dívka, asi prodavačka z knihkupectví, a rozevírala nabízené knížky a dávala je pod pero mého muže, který zvedal oči a díval se do očí čtenářů a vlídně se vyptával, co tam má napsat, a pak tam máznul svůj podpis a byl z toho dojatý, sám ze sebe měl ne radost, ale byl z té pocty naměkko, dokonce šilhal a stáčel levé oko, seděl tam opravdu jako syn rabína z Nikolsburku, a já jsem stála v koutku a dívala jsem se přes knížku veršů na svého muže, tak schována za knížku veršů dívala jsem se jak detektiv a viděla jsem, jak ten můj klenot tam dělá kašpařiny, že ty kašpařiny ale vycházejí z něj, že tuhle chvíli sám sobě věří a věří těm svým čtenářům, pro které napsal tu svou Perličku na dně, když jsem se do ní podívala doma, tak kampak se hrabala ta jeho Perlička na Zbabělce, na Nylonový věk pana Škvoreckého, a jednu povídku pana Čechova bych vyměnila za všechny povídky Perličky na dně… ale mátli mě ti jeho čtenáři, kteří se dívali na ten můj poklad jako na zjevení, dokonce se před mým mužem červenali a koktali, jak byli v rozpacích z toho štěstí, že mohou vidět slavnýho spisovatele a mluvit s ním… A tak, jak rostla fronta až ven před knihkupectví, viděla jsem, že roste i sebevědomí mého muže, už se usmíval, už z něho spadla ta nervóza, můj muž dovedl být přirozený jen v těch libeňských hospodách, jak jsme zašli někam do restaurace, jak jsme někdy byli ve společnosti pěkně oblečených lidí, kteří se uměli chovat a uměli (...)

(......)