Bohumil Hrabal

DOMÁCÍ ÚKOLY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Za kumštem na hřiště

Bohumile Hrabale, kdyby se vás někdo zeptal, jestli je nějaký podstatný rozdíl mezi krásnou básní, houslovým koncertem a dobrým fotbalovým zápasem nebo boxmačem, nepřipadal by vám takový dotaz beznadějně hloupý?

Určitě ne. Vždyť právě hloupý člověk nepochopí, že dobrá báseň má mnohem blíž k dobrému fotbalu než ke špatné básni.

Mohu se vás tedy zeptat já, jestli je nějaký podstatný rozdíl mezi dobrou básní, houslovým koncertem a dobrým fotbalem nebo boxmačem?

Odpovím vám takto: Byl jsem kdysi na mezinárodním filozofickém sympoziu o Hegelovi. Byl tam i filozof Herbert Marcuse. Jednou večer jsem pil pivo, on pil pivo, a tak jsem lehce nadhodil: „Hegel říká, že absolutní duch se promítá ve vědě, umění a náboženství. Kdyby žil Hegel ve dvacátém století, nevřadil by k těmto třem kategoriím i sport?“ – Herbert Marcuse se krátce zamyslel a odpověděl mi: „Je to docela dobře možné, Herr Hrabal.“

A jak byste tedy formuloval tu podobnost básně a fotbalového zápasu?

Báseň jako taková je vyjádřením mentální situace. Ve fotbalovém zápase je třeba tuhle mentální situaci navíc podložit velkým, vpravdě mimořádným fyzickým výkonem. Velký sportovec je jednička. Je spisovatel i básník. Když mluví o svém sportu, cítíte, jak je jeho estetika podobna té spisovatelské, někdy jí může spisovatel přímo využít. Když třeba černí američtí basketbalisté vyprávějí o tom, co všechno bylo třeba udělat, jak fintovat, jak věc promyslet, aby vsítili koš, je to jako by vyprávěl spisovatel o své práci.

Jaké znaky jsou charakteristické pro tu podobnost dobrého fotbalového zápasu a uměleckého díla?

Podívejte – dobrý fotbalový zápas má všechny znaky starořeckého dramatu, tíhne spíš k tragédii. Definoval bych totiž fotbal jako hru, ve které ten lepší zpravidla nevyhrává. Na začátku zápasu je všechno jasné a prosté – počet hráčů, nalajnované hřiště. To všechno ale platí jen do zahajovacího písknutí: pak se hra rozvíjí v rámci těch platných pravidel a zapaluje miliony lidí svou totální dialektikou. Obě mužstva usilují o totéž. Aby uměleckými, tedy fotbalovými prostředky zničila svého protivníka. Divák je do hry vtažen, tak jako byli vtaženi diváci do starořeckého dramatu, a když zápas končí, diváci přímo cítí sakrální dojetí, očištění. Tak tomu třeba bylo při zápasu nedávno na podzim. Sparta se Slavií hrály s výsledkem tři ku třem. Fotbalová nebesa byla nakonec usmířena.

Tři ku třem. Remíza, nerozhodně. Není nerozhodný výsledek ve sportu alogičností? Vždyť smyslem sportovního boje od starořeckých olympiád je vítězství. Není tedy remíza tak trochu proti přírodě?

Neřekl bych. Nerozhodný výsledek je pěkným příkladem jednoty protikladů. Vždyť sama příroda tíhne k remíze. Cokoliv se v přírodě změní, to se pak vždycky snaží příroda vyrovnat, zahladit, uvést do rovnovážného stavu.

V jedné své povídce – ve Smrti pana Baltisbergra – jste napsal nádhernou větu, že František Šťastný jel na své jawě tak krásně, jako by jel ve stopách té (...)

(......)