Bohumil Hrabal

DOMÁCÍ ÚKOLY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Interview s Jazz Clubem

PTÁTE SE MĚ, zda můj text, obzvláště je-li chrlen přímo do psacího stroje, nevzniká pod vlivem nějaké vnitřní neuvědomělé melodie? Ale ano, je to tak. Vzpomínám, že Schiller napsal za tři dny svoje Loupežníky, Kerouac napsal za několik týdnů to svoje Na cestě. A já jsem svoje poslední texty psal také ve velice krátkém čase. Anglického krále jsem psal ani ne tři týdny, Hlučnou samotu o trochu dýl, první verzi jsem psal v homérském verši, druhou v pražském dialektu a tu poslední jsem psal úzkostlivou češtinou, aby ten dryácký obsah zvýšil třeskutost textu. Pokud si vzpomínám, jsou moje texty variacemi na daná témata, když přijde čas, uvádím se do nulté situace, pak se posadím k psacímu stroji jako ke klavíru a začnu psát, jednu stránku vytahuji za druhou a snažím se, aby průtočnost myšlení byla v souladu s technikou prstů a jedině tak mohu sledovat myšlenku, která se odvíjí z hudebně barevných asociačních mračen napitých potřebou učinit jisté sdělení, o jehož obsahu vím všechno až nakonec, až posledním řádkem. Vzpomínám si též, že vstupní motiv, kterým se uvádím v nadšení, je scherzo z Triumfální symfonie od Bedřicha Smetany, nevím proč, jezdím dosti často letadlem, a když stroj ještě na rozjezdové ploše zapíná naplno motory a v té chvíli, když se odlepí od země, tak slyším v těch krásných motorech Triumfální symfonii, pokaždé, i letos. U svého přítele, výtvarníka Jiřího Anderle, často naslouchám moderní hudbě. Naučil mne milovat Stockhausena, ale kdykoliv přijdu, vždycky si nejdřív dávám to samé. Promenádu od Luca Ferrariho. Ta konkrétní hudba mne uvádí ve veliké dojetí, všechny ty zvuky a hlasy lidí, celé to lidské dramatické prostředí, ve kterém v nadtextu i podtextu kráčí lidský osud. Potěšilo mne, když jsem si přečetl, že Luc Ferrari dva roky snímal pásky a pak dva roky je stříhal tak, až z toho vzniknul artefakt, který se dostal do Prahy a potěšil lidské srdce a duši i ducha…

Dál se mne, přátelé z Jazz bulletinu, ptáte, co říkám otázce češství a světovosti, zda tyto pojmy se vylučují či nikoliv? Myslím, že se doplňují, navzájem podmiňují. Ovšem! Odpověď vždycky přichází až pak, až je dílo dokonáno, až literární nebesa jsou usmířena. Hašek a Kafka se možná ani neviděli, i když se narodili v témž městě a čase, Hašek žil v Praze jako proletář, Kafka jako aristokrat, oba však aniž by o to stáli, aniž by o to usilovali, byli geniální písaři, oba se psaním nejen seberealizovali, ale i zachraňovali před melancholií věčné stavby, oba borci svým způsobem psaní položili základy k pražské ironii a expresi. Avšak všechno to asi mohlo být jen proto, že tenkrát Praha, jako provinční město, byla křižovatkou tří povědomí, jazyka slovanského, německého, židovského. Tyto tři jazyky ve své společenské konfliktnosti se staly podhoubím, ze kterého vyrostla světová literatura Haška i Kafky. Podobné jazykové průsečíky určily k té samé úloze Paříž i Petrohrad, Oděsu i Terst, Curych. Dneska už je Praha jen česká. Ale (...)

(......)