Bohumil Hrabal

DOMÁCÍ ÚKOLY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Boží Hra

KDYŽ JSEM PSAL studii, vlastně esej o díle Josefa Jíry, když jsem vnesl do textu pojem Hra a Radost, Jíra byl dotčen. Vždycky uvažoval v kategoriích Bolest a Utrpení. Oběť. Když jsem ukázal Preclíkovi svůj text o jeho tvorbě, a tam jsem se jen zmínil, že ty jeho láhve od okurek, těch jeho čtyřiapadesát týdnů veselého roku, že obsahy těch láhví tvoří radostí a hrou, prosil mne, abych to o té hravosti a Hře vynechal, že on považuje za hnací motor svých prací Dřinu, Práci. Chtěl jsem vysvětlit, že Hrou myslím to, co Ladislav Klíma, že Hra je v podstatě i boží praxe, že Hru považuje Nietzsche za hnací sílu zralého muže, který jsa ve věku může teprve uskutečnit to, o čem jako dítě snil. Ale marně jsem se dovolával těch mých učitelů, protože i já považuji za gruntovní kámen své poetiky Hru. Já si psaním a při psaní hraji, vylučuji utrpení, a když, tak i to utrpení je hrou, protože na umění je to krásné, že vlastně nikdo to nemusí dělat, obzvláště když tvorbou trpí. Tato Hra je pro mne spojitou nádobou i jisté radosti z tvorby, radosti z trápení a usilování o novou formu sebevyjádření, a nakonec je to vždycky radost, když se dílko povede, to krásné usmívání se, že jsem se psaním dostal trošku sám nad sebe, že jsem si psaním vyjasnil svoje poslání, a tedy i názor na svět…

Myslím, že si musím napsat výňatky z dopisu Ladislava Klímy z Libně, psaného v listopadu a prosinci roku 1916, neseného v duchu velkého přitakání životu a k velkému ANO…

„Svět je absolutní hříčka Mé absolutní vůle… Jak vypadá svět a všechny jeho jednotlivosti ve světle pravdy, že vše jest jen hříčkou? Boží hříčkou, suverénní Boží Hrou, sublimně spirituelně vše znásilňující, v nejdobrodružnější formy proteovsky metamorfózující, zdvoj-, zdesaterosmyslňující, v hrůzná překvapení šíleně zahrocující, ve smích a farci a boufonství roztavující, aprílem vodící, do nekonečna klamající?… Věci se změní, nový zlatý svět vyzařuje féericky ze starého šedivého, jenž zove se otroctví, zvyk… Druhé vnitřní slunce plane v něm, o to jasnější než slunce světa starého.“

V takových strašných podzemních labyrintech z labyrintů je tedy nejvnitřnější království ludibroinismu. Pro dnešní lidský zrak všude temno a nesmysl a směšnost, pro nový, božský, nové velké světlo a moudrost a nejčarovnější, nejďábelštější krásy, a vše, co nazýváno dosud moudrostí, změní se tam v temno a nesmysl a smích, leží daleko za…, základy vzlétly do výše, vrcholy klesly nejníže… Dětská hra, titěrná a šílená a blbá a – božská právě proto, že právě ona je gigantická, člověk?: zvíře zároveň nejvyšší a nejnižší, – jako genie zároveň nejvyšší a nejnižší člověk…

Jsem jen suverénní Hra, Rozkaz, Vůle – jsem Naprostostí. V tom, že jsem našel Hru jako jediné ens, že jsem zcela odhodil jistotu – v tom zjednal sem si jistotu…

Vše je jen Hra – jistota? Ne, našel jsem Hru! Našel jsem uspokojení? Ne, Hru! Slovo to musí být (...)

(......)