Bohumil Hrabal

DOMÁCÍ ÚKOLY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V Brčalce

TEĎ, KDYŽ UŽ JE TO patnáct let, kdy odešel Vladimír ze světa, sedíme u Háku v Brčalce, protože u Tygra bylo příliš hlučno a nedala se držet stráž, panychida, odešli jsme do té zelené hospody v Široké, pili jsme krušovickou dvanáctku a drželi kanovnickou hodinku za zemřelého Vladimíra. Před patnácti lety, přesně na den a taky z úterka na středu, si trošku silněji přitáhl provaz a pak už na všechno bylo pozdě. Dílo Vladimírovo už je zaokrouhleno, vnitřně sceleno, rozděleno na etapy. A tak ten, který s dětinskou radostí dával svoje grafické listy zadarmo a ještě poděkoval, že byl poctěn, když mohl obdarovat, se nedočkal, že dnes jak v Dlážděné, tak na Rynečku se prodává jeden jeho grafický list za půl druhého tisíce.

A tak jsme seděli v Brčalce a dobírali jsme se podstaty Vladimírových akcí na ulicích, Vladimírových bleskovek a akční grafiky. Myslím, že teprve u Háku, tedy aspoň já jsem domyslel Vladimírovy akce, kdysi jsem myslíval, že mu při těch několika stech akcích šlo o to, aby se předvedl, aby ukázal náhodným chodcům, někdy ale i stovce lidí, že všechny ty pražské ulice, a nejen to, ulice kdekoliv jinde, a nejen ulice, ale kdekoliv je stěna a plocha vystavená účinkům času a tedy počasí, tak všude jsou krásné skvrny, které jsou schopny vyvolat asociací inspiraci směřující jinam, mimo tu zeď. To jsem si myslíval, ale teď vím, že Vladimírovi v těch padesátých letech, tedy od roku čtyřicet devět až do padesát sedm, nešlo o to, aby sám sebe předvedl, ale aby vyvolal u lidí zájem nejen o výtvarné umění, ale o myšlení vůbec, aby každý, kdo se s ním na ulici zastaví, byl svědkem exploze, zadarmo výbuchu pokorných nápadů nejen Vladimírových, ale sebe samých, aby se lidé divili, jaká je v nich utajená schopnost, o které dosud neměli tušení, že každý člověk má přístup do království imaginace, může uvést sebe sama někam jinam než je, do stavu rozviklanosti, do explosionalismu, který Vladimír jako dar daroval všem lidem, jako Prométheus oheň, který ukradl a za který byl tak trestán, jako Vladimír trestal sám sebe půl stovkou strangulací, až ta poslední mu nevyšla. A stávalo se při těch akcích na ulicích, že desítky lidí, kteří spěchali někam jinam, přáli si nebýt nikde jinde než tam, kde byl Vladimír. Totiž, ono v těch padesátých letech nebylo jen tak lehké na živých ulicích, ve ztichlých podloubích postavit si štafle a malovat. Ale Vladimír nikdy nemaloval, a když, tak si jen čáral, díval se na zeď jako na model a čáral si, aby touto počáteční akcí zainteresoval diváka. A když ten se s ním dal do hovoru, tak akce teprve tím druhým se stala úplnou, teprve když se Vladimír vydával a naslouchal a snažil se, aby se vydával i ten druhý, tak teprve ta akce nabývala charakteru Akce Ulice, jak Vladimír tuto charitativně explozivní činnost nazýval, teprve tady a v akci Vladimír začal být v ateliéru, a v tom je jeho obrovská zásluha, že svůj ateliér odnesl na ulici, do hostinců, na veřejnost. Vladimír vlastně nikdy ateliér neměl, (...)

(......)