Bohumil Hrabal

KRASOSMUTNĚNÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

OVČÍ HUBIČKY

Mezi deputátními byty a sladovnou byla veliká ovocná zahrada. Řady rynglí a špendlíků, bosenských švestek, pak řady croncelských jablek, které zrály na podzim a měly chuť zmačkaného voňavého sněhu, řada řehtáčů soudkových, které opravdu, když dozrávaly, tak jádra uvnitř soudků řehtala, kožená jablka, která zrála až k jaru, řady letních jablek astracháňských, červených a žlutých, která zrála zrovna tak, jako skleněná jablka zrající už před svatou Annou. A pak řada hrušek, boskových lahvic, u kterých se utrhla stopka, a když dozrály v seně, tak se vypily, a potom muškatelky vonící skořicí a hřebíčkem, a poslední řada u samé sladovny byly ořechy, které na podzim se srážely dlouhými ráhny, čím víc bylo ořechů, tím víc byly větve otlučené. Nejraději jsem jedl ořechy, když ještě byly zelené, kdy jsem každý ořech musel otevřít nožem a dužina pouštěla žlutozelenou šťávu a ruce jsem měl pořád jako od tabáku. Ty plody byly nejchutnější, jádra měla na sobě žlutou košilku, která se dala sloupnout.

Ale nejmilejší strom byl jen jeden. Byl uprostřed zahrady a byla to jabloň a jablkům se říkalo ovčí hubičky. Ten strom rostl jako vrba, hned v koruně se větve obracely, a místo aby jako ostatní jabloně rostly do stran a vzhůru, otáčely se k zemi a konečky větví couraly v trávě. Jablka, když dozrávala, byla vždycky žlutá a u bubáku měla dužinu tak varhánkovitou, opravdu jako když se ovčí hubička sešpulí a jemně chroustá a znovu škubá trávu. A pod tou korunou větví opravdu jako pod smuteční vrbou vznikla taková velká besídka, prostorná jako altán, a podobala se veliké průsvitné ženské sukni. Tady jsem si v létě přinesl stoleček, tady jsem si dal židličku a tady docela ukrytý zpod ovčí hubičky jsem dobře viděl, kdo jde po cestě do pivovaru a sladovny, viděl jsem, jak pivovarské vozy rozvážejí pivo, viděl jsem ke dveřím našeho bytu a kdo kráčí do kanceláře. Tady jsem psal svoje domácí úkoly z pilnosti, sedě v srdci větví, na kterých až k trávě visela jablka v listnatých ratolestích, křičeli kosi poplašná znamení, že jde přes louku kocour Celestýn anebo Militka, či zdivočelý Tatínek. A já jsem ukrytý seděl, nemohl jsem se vynadivit, jak krásně je v tom altánu, stačilo rozhrnout větve, jako by mi padaly vlasy do očí, a podívat se, kdo to kráčí silnicí. A bylo odpoledne a já jsem seděl, ruce nad otevřenou písankou, svítilo slunce, a já i stůl i písanka jsme byli žíhaní jako letní astracháň. A po cestě ke sladovně kráčela slečna z kanceláře pivovaru, nesla si přes ruku ručníky, měla žluté vlasy, byl do ní až po uši zamilován člen správní rady pan Dymáček, ten, který pěstoval celý svůj život prasata, takže za ta léta se jim podobal, měl vysunutou bradu a tak divné zuby, zrovna tak jako jeho plemenní kanci. Jednou přišel a poprosil mne, abych předal psaníčko slečně v kanceláři, pospíchal, protože se mu prasnice prasila, a v kanceláři byl tatínek a předseda.

Tak jsem vzal psaníčko, a když jsem to psaní držel, neubránil jsem se a napřed jsem (...)

(......)