Bohumil Hrabal

KRASOSMUTNĚNÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KDYŽ UMŘE HOSPODÁŘ, PLÁČE I DOBYTEK

Za pivovarem bylo několik stavení a jako poslední rozpadající se selská usedlost. Tady bydlel Ovčí Král.

On se jmenoval docela jinak, ale my jsme mu říkali Ovčí Král, protože měl ovce a ty ovce měl tak rád, že se už s nikým jiným nepotřeboval kamarádit. Dokonce se říkalo, že i s těmi ovečkami spí. Jeho stavení bylo zchátralé, v okapových rourách kvetla tráva a na sloupech vrat dvě břízky.

Vrata nebyla nikdy otevřená a byla taky zarostlá trávou. Vedle vrat byly v zídce dveře, kterými jedna ovce za druhou se navečer vracely z pastvy. Jako poslední do dvora vešel Ovčí Král.

Pásl ovce od jara do podzimku, když byla mírná zima, pásl je, i když padal sníh. Stál opřen o hůl, docela vypadal jako biblický pastýř. Vypadal jako to jeho stavení. Měl šedivé plesnivé vousy, zelenkavé jako mech, takový plnovous, který se nestříhá, ani nečeše. Měl na sobě dlouhý kabát, který coural po zemi, a tak jak kráčel, tak se ten kabát ubrousil o zem tak jako jeho vousy. V zimě měl plnovous kolem krku stočený jako šálu.

Ten dlouhý zimník měl barvu pastviny, takže když si na trávníku lehl, tak ten kabát splýval s barvou lučiny.

A ovce se pásly a Ovčí Král ležel na náspu, rukou si opíral hlavu a díval se na ty svoje ovce, ovce se dívaly na něj, každou chvíli jedna z nich přiběhla, přitulila se k němu, olízla mu ty jeho vousy, tvář a Ovčí Král přivřel oči a nastavil čelo a najednou byl mladý. Viděl jsem častokrát, jak ve světle slunce se mu třpytily slzy.

A ovečka odeběhla a pásla se dál, pak přišla další, a tak se ty ovce střídaly a pokaždé byl Ovčí Král dojatý. Lidé o něm říkali, že je pohan, že se nesluší pustit si zvíře tak blízko k sobě, tak, až s těmi ovcemi člověk neodlišen téměř splývá.

Ale já jsem byl docela ohromený Ovčím Králem a přál jsem si, abych o něm věděl víc. A že Ovčí Král je pohan, to jsem poznal. Měl v nájmu louku, kterou když posekal a usušil seno, tak je vezl na trakaři domů. Jednou pršelo, pak lilo, Ovčí Král stál v tom lijavci u naloženého trakaře, dovedl naložit trakař tak vysoko senem a stáhnout provazem, že kdo kráčel proti němu, tak viděl jen jedoucí kupu sena. Ale pršelo a blesky poletovaly a Ovčí Král křičel do nebe. To jsi nemohl s tím deštěm počkat! Takový krásný seno! A zase udeřil blesk a Ovčí Král vzal vidle, nabíral mokré seno a házel je k nebi a křičel.

Na, nažer se!

To o něm říkali lidé. Říkalo se, že když Ovčí Král byl mladší, tak měl pár koní a tři krávy, že měl nejlepší zelí v kraji, protože to zelí hnojil vyvážkou městských záchodů. Ty záchody vybíral šoufkem a lopatou. Ale já jsem znal Ovčího Krále už jen jako starce. A jednou jsem si dodal odvahu, zadem jsem se přiblížil k jeho stavení. Tam u zídky stál vysoký keř bezu, tak veliký černý bez jsem nikdy neviděl. Vlezl jsem do větví toho stromu a čekal jsem, listí a větve se za mnou zavřely a díval jsem se do dvora. Pak se otevřela branka a jedna ovečka vešla za druhou, postavily se vedle rozpadajícího se (...)

(......)