Bohumil Hrabal

KRASOSMUTNĚNÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAŽDÝ DEN ZÁZRAK

V neděli bylo v pivovaře ticho. Koně odpočívali v maštali, na slámě dva páry volů, na dvoře stály vozy s trčící vojí, u bednárny spočívaly vyrovnané štosy dubových dýh, ze kterých bednáři dělali čtvrtňata, takzvaná štěňata, půlky, hektolitrové sudy, tupláky, a pak ty veliké padesátihektolitrové sudy do spilek, ve kterých zrálo pivo. A všechny stroje na važhauze a všechna kola ve strojovně, a všechny kotle ve varně, všechno odpočívalo zrovna tak, jako na půdách sladovny spal zralý ječmen. Za bednárnou byla veliká třešňová štěpnice, stromy dosahovaly větvemi až na plechovou střechu, některé větve ležely na tom plechu, a když zrály chrupky, napoleonky, byly skoro černé, šplhal jsem z větve na větev, až z koruny jsem přešel na střechu a trhal jsem plnými hrstmi a jedl jsem ty sladké plody, jedl jsem pomalu a tak jsem mohl jíst chrupky celé hodiny, jako by ty třešně někdo do mne dával a zase vyndával, s takovou chutí jsem mlsal ty napoleonky, které když pršelo, tak napraskly a byly ještě chutnější.

Seděl jsem v korunách stromů, jednou rukou jsem se držel kmene a druhou jsem skoro vleže natahoval jen pro ty nejzralejší, kolem mne klovali do třešní kosi a hltaví špačci, kteří na mne křičeli, jako by nebylo třešní pro všechny dost. Třpytili se v korunách ti špačci jako drahokamy, byli krásně zelenomodří, hrdýlka zdobená zlatými střepinkami, leskli se jak navoskovaní, potažení tukem, jako by právě vyletěli z vody jako ledňáčci. Tak jsem ty všechny stromy znal, když jsem zavřel oči, dovedl jsem si představit všechny kmeny a všechny větve, mezi tisíci stromů bych je byl poznal, každý strom měl svůj obličej, svoji tvář, protože já jsem v těch stromech žil, nejen když zrály třešně, ale když bylo pěkně, namazal jsem si krajíc chleba se sádlem, zakousl se do něj a volnýma rukama jsem závratnou rychlostí z větve na větev vyšplhal až nahoru, až do samé koruny. Tam jsem se opřel o kmen, natáhl nohy na rozdvojené větve a jedl jsem chleba, ukrytý v listí, vítr mírně houpal celým stromem a skrz listí byl pivovar sestavený jen ze samých skvrn a flekanců. Veliká lednice na pět pater, bez oken, jen veliká stěna natočená ke mně, z vnitřku stromu viděná, byla plná zeleného listí a skvrn slunce, a protože jsem viděl, skrz tu zeď a stěnu jsem viděl tisíc fůr ledu, když jsem se podíval na sladovnu, viděl jsem všechna patra, od půd a valečky, o patro níž na svini, kde se horkem a děravým stropem zastavovalo vzklíčení ječmene a tak se z něj dělal slad, o patro níž v šalandách seděli slaĎáci u stolu, přikládali do kamen, leželi na kavalcích, viděl jsem, jak sladovnou probíhá schodiště cikcak dolů, až na humna. Kam jsem se ze třešňových stromů podíval, všechny zdi a stěny byly pro mne zasklené. I do tmavých spilek jsem skrz zdi viděl, protože jsem všechno znal zvnitřku, kolikrát a mockrát jsem prošel útrobami pivovaru, protože já jsem se rád bál. A ve spilkách, a na chodbách varny, a na nejvyšším místě pivovaru, na štokách, kde nad celou (...)

(......)