Victor Hugo
překlad: Alena Hartmanová

VELIKÝ JARGAL
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XLIX

Na tom hrůzostrašném místě černoši stanuli a já pochopil, že musím zemřít.

Před touto propastí, do níž jsem se vrhal do jisté míry dobrovolně, zaskočil mě opět obraz štěstí, kterého jsem se před několika hodinami vzdal. Ten cit se podobal lítosti, skoro výčitce svědomí. Nesnížil jsem se k prosbě, ale neubránil jsem se postesknutí.

„Přátelé,“ pravil jsem k černochům, kteří mě obklopovali, „víte, že je to smutné zemřít ve dvaceti letech, když je člověk plný síly a života, když ta, kterou milujete, vás miluje a necháváte-li za sebou oči, jež budou plakat, pokud se navždy nezavřou?“

V odpověď na můj vzdech zazněl děsivý checht. To se smál malý obi. Ten zlý skrček, ten záhadný tvor ke mně přistoupil.

„Tak tobě je líto života. Loado sea Dios. Chvála Bohu. Jediné, čeho jsem se bál, bylo, že se nebojíš smrti.“

„Bídáku!“ řekl jsem. „Mluv? Kdo jsi?“

„Hned se to dovíš!“ odvětil s hrozným přízvukem. Pak zvedl stříbrnou monstranci, která mu zdobila hnědou hruď: „Pohleď!“

Sklonil jsem se. Do zarostlých prsou obiho byla vtištěna dvě jména bělavými písmeny, ohavnými a nesmazatelnými stopami po žhavém železe, jímž se značkovala hruď otroků. Jedno z těch jmen znělo EFFINGHAM, druhé bylo jméno mého strýce, jméno moje, D’AUVERNEY! Oněměl jsem překvapením.

„Tak co? Leopolde d’Auverneyi,“ zeptal se mne obi, „neříká ti tvoje jméno jméno moje?“

„Ne,“ odpověděl jsem žasna nad tím, že ten člověk zná mé jméno. Pátral jsem překotně ve vzpomínkách. Ta jména se vedle sebe vyskytovala jen na hrudi šaškově… Ale nebohý trpaslík byl přece mrtev! A krom toho byl rodině tak oddán! „Snad nejsi Habibrah?“

„Jsem Habibrah!“ vzkřikl děsivým hlasem, nadzdvihl zkrvavenou gorru a sňal svůj závoj. Znetvořený obličej domácího šaška se zjevil mým zrakům, jenže výraz bláznivého veselí, který jsem tak dobře znal, vystřídal hrozivý a zlověstný škleb.

„Veliký Bože!“ zvolal jsem ohromeně. „Copak se mrtví vracejí? To je přece strýcův blázen!“

Skřet položil ruku na svou dýku a řekl temně:

„Jeho šašek… a jeho vrah.“

Couvl jsem v děsu.

„Jeho vrah!… Sketo! Tak jsi mu splatil za jeho dobrotu?“

Přerušil mě:

„Za jeho dobrotu? Chceš říci za jeho urážky!“

„Tak tos byl ty,“ zvolal jsem, „to tys ho zabil, bídáku!“

„Ano, já,“ odtušil s hrůzným výrazem. „Vrazil jsem mu nůž tak hluboko do srdce, že dřív než se vytrhl z náručí spánku, padl v náruč smrti. Slabě zavolal: Ke mně, Habibrahu! – Byl jsem u něho!“

To nelítostné líčení, ta nelítostná chladnokrevnost mě pobouřily. „Nešťastníku! Sketo! Vrahu! Už jsi zapomněl na výsady, které poskytoval jen tobě? Ty jsi jídal vedle jeho stolu, ty jsi spával vedle jeho lože…“

„…jako pes!“ přerušil mě ostře Habibrah. „Como un perro! Neboj se! Až příliš si pamatuji na ty výsady, které byly jen ponížením. Pomstil jsem se na něm a teď se pomstím na tobě. Poslyš! Věříš opravdu, že jen proto, že jsem míšenec, trpaslík a mrzák, nejsem člověk? I já mám duši a duši hlubší a silnější, než je duše, kterou vysvobodím z (...)

(......)