Alois Jirásek

BRATRSTVO I - BITVA U LUČENCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XII

Za tmavé letní noci seděla Katka, obstarožná žena, na síni jednoho z dřevěných domů kolem náměstí v Žilině. Seděla na nízkém špalku, v konopném rubáši, v prostém plátěném obruse na hlavě již prokvétající. U bosých nohou jejích hořel na zemi kahan. Svítil na ni, nejjasněji na osmahlé, uprášené nohy, a vrhal ostře její stín po roubené stěně pitvorně lomený, jak seděla schouleně, majíc sepjaté, upracované ruce nad koleny.

Čekala na pána toho roubeného domu patrového, kterýmžto pánem a majitelem, ale po uši zadluženým, byl zeman Blažej Bodorovský.

Bylo již pozdě na noc, seděla tu dlouho, a přece nedřímala. Tajný strach ji prochvíval a ospalost zaháněl. Pán tak dlouho nešel; s jakou se vrátí, s jakou, a co řekne mladá paní nahoře, ozve-li se zas –

Katka na ni pomýšlela, že byla zase jako ta noc venku, že se jí zas hlas třásl, když ona, Katka, o pánu se zmínila, cože již nejde, a že jí v očích zasvitlo jako kočce a vzkřikla na ni, starou osobu, ať mlčí, ať o něm nemluví. Ještě dobře, že šla mladá paní spat, že se nedočká, až pán přijde. Ó by Bůh dal, aby se nevzbudila a pán aby nebyl tak tuze opilý, aby se nenahltal jako býk, aby neměl hlavu zas převrácenou.

„Ve jméno Otce i Syna –“ začala říkat hlasitým šeptem do hrobového ticha opuštěné síně. Žehnala se křížem, začala se modlit otčenáš, ale nedoříkala, jak starost znovu za ní stanula a mysl odvedla. Katka zase povzdychla, ach, kdyby jen pán nebyl tuze pitím zmožený, aby zas něco nezačal. Proto tu čekala, aby mohla hned skočit ke dveřím, závoru odšoupnout, aby nemusil čekat a bušit, aby do dveří nekopal a nerozčertil se.

„Ve jméno Otce i Syna –“ ale zase nedoříkala. Krčma se jí připletla, tam že pán sedí, zase s nějakými těmi hejtmany, jak teď to žoldnéřstvo táhne městem, houfec za houfem, jako havrani když se vyrojí. A pán s nimi tak rád, nemůže zapomenout, že býval také na vojně, léta, hned od těch dob, když odtud z domu utekl, dolů do Budína, tenkrát před dvacíti lety, sám ani ne dvacetiletý, když strýc mu tolik bránil a nechtěl ho, již tenkráte marnotratu, do světa pustit.

Tenkrát už tu Katka sloužila, a již předtím kolik let, starému strýci, Bodorovskému, kterýž jako nejeden armalista učinil, v městě se zakoupil. Tento dům nedaleko radnice si koupil a peněz měl ještě dost. Ten dům i peníze, všecko, chystal synovci, sám starý panic, a také již na nevěstu pro něj pomýšlel.

Než marnotratný bratrovec, mladý Blažej, ujel do Budína, po Uhersku se potloukal a i proti Turkům bojoval.

Když se po letech vrátil, byl strýc, tenkrát aspoň osmdesátiletý, jako stín, vyschlý, žlutý, jen oči zavřít.

„Synu můj, jen na tebe jsem čekal,“ řekl na uvítanou, sedě v šubě^[37] na lavici u stolu, na níž skoro celý den poklimoval. To řekl a chvilku pak bratrovce mlčky pozoroval. Velké oči, z vyhublé tváře ještě větší, tkvěly na uvadlém líci bratrova syna.

„Světu jsi sloužil, Blažeji, viď, v kostky hráls a hýřil. Neoženíš se a naše famílie zhasne.“

„Jsem už ženatý,“ pospíchal (...)

(......)