Alois Jirásek

BRATRSTVO I - BITVA U LUČENCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIII

Po žilinském rynku ticho; v jedné však z ulic ve tmu ztracených brnčely do vlažné noci kovové zvuky cimbálu a hlas houslí je províjel. V krčmě to bylo, v prostorné světnici učazeného stropu. V dolejší části, blíže dveří, kde seděli mladý cimbalista a šedý, slepý hudec a zarudlý, zarostlý starý žoldnéř v chatrné huňce a ve škorních, s nožem u pasu, svítili bukovou loučí; výše, v rohu, na dvou hrubých stolech mezi džbány planuly i tekly lojové svíce. U těch dvou stolů seděli cizí a domácí. Cizí: dva „dobří“ lidé jízdní, Češi, kteří odpoledne přijeli přes Budatín ohlásit, že zítra přibudou sem k Žilině dvě roty bratrské, jedoucí z Polska, a kteří měli opatřit pro ně i pro koně všechny zásoby.

Oba byli osmahlí, zarostlí, oba asi čtyřicetiletí, Jíra Dlouhý z Lomnice, větší, lysého čela, v soukenné sukni, tmavé, přepásané bitým pasem, a Březák z Bělé, kratší, ramenatý, vlasatý, vysvlečený z kabátce z losí kůže, jenž visel nad ním na stěně.

Jíra Dlouhý seděl u jednoho stolu s jakýmsi zemanem z okolí a s cizím kupcem a pil dobrého samce žilinského, jemu tuze vzácného. Březák u vedlejšího stolu hrál v kostky s Blažejem Bodorovským a se synkem bohatého kupce zdejšího, u něhož měnívali peníze, kdož jeli odtud do Polska nebo z Pruska sem přijížděli a chtěli dále do Uher.

Cimbál drnčel, housle při něm lkaly, nahoře chrastěly kostky, jak je pouštěli z kupky na vržen.^[39] Jíra Dlouhý vedle se rozchechtal, když mu ten zeman nadhodil, jak mluvili o Uhrách, a že tu Jíra jakživ nebyl, to že by si tu mohl ženu koupit. V tom smíchu svoloval Jíra, věru to že by bylo, to že by si koupil, jistě, kdeže jsou tady trhy na ženské a kdy, zdali o Bartoloměji, nebo teď o sv. Maří.

„Jsou trhy, nesměj se, jsou,“ dotvrzoval zeman, „tady ne, u nás v Slovácích ne, ale pojedeš-li na Košicko, odtud bys neměl daleko, za Košicemi v zemplínské stolici, tam bys mohl – v Krásném Brodě – u kláštera vždycky jsou, děvuch dost, všelijakých, sivookých s dlouhými rulíky, Rusínky mladé.“

„Ah, ty v chodácích z volské kůže na nohách, ty znám, oh, ty jsou malé.“

„Ale plné.“

„Malé, krátké, to nic pro mne,“ Dlouhý Jíra třepal mocnou pravicí a smál se, až se mu plné tváře nad vousy leskly.

„Tak tedy,“ nabízel zeman, jako by sám měl na prodej, ale smál se, „tak to bys musil na Kalináskou rovinu, na Dolní zemi, tam jsou ti trhy na ženské, a na velké, víš-li, na Rumunky, znáš-li, vysoké, štíhlé, požehnané v prsou, a oči jako uhel a vlasy černé do modra, to je podívaná, a oheň, rozumíš-li, ženské milovné, jen hoří.“

„A zač, jak je cení?“

„No, ne stejně; dvacet, třicet červených zlatých, a i padesát, ale to už je! Hm!“ Zeman přivřel levé oko, zatřepal prstem a mlsně se usmíval. –

U vedlejšího stolu nedbali ani cimbálu, ani houslí, ani toho hovoru o ženských. Březák a mladý kupec si jen kostek hleděli; nejvášnivěji však Blažej Bodorovský, asi čtyřicetiletý, v rozhalené sukni tmavomodré, kudrnatých hnědých vlasů, jistě kdysi sličný muž, ale teď povadlý. Bledý (...)

(......)