Alois Jirásek

BRATRSTVO I - BITVA U LUČENCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIV

Stará Katka se ráno divila, že se velkomožný tak časně probudil, ustrojil a odešel. U paní se ani nezastavil, a ta se po něm také ani nezeptala, když jí přišla posloužit. Ale také o minulé noci se ani slovem nezmínila. Nemluvila. Katce se zdála bledší, unavená, netečná. Sotva si povšimla zprávy, že dnes přitrhnou žoldnéři, že se tu zastaví, dvě roty takových nějakých bratříků.

O těch uslyšela Katka hned po ránu, jak vyšla pro vodu. Všude se o nich mluvilo, o těch dvou jízdných, že tu jsou, že objednali mnoho sudů piva i víno a slaninu, kruhy olova, po šípech na dubových střelištích že se sháněli, mimoto že objednali sud smrkových střelišť pro ty bratříky, ti že táhnou z polské služby sem do Uher, do služeb pana Jiskry.

Žilina byla při něm, nicméně se starali po celém městě na ty, kteří přicházeli jemu sloužit. Matky přikazovaly dcerám, ať raději z domu ani nevycházejí, třebaže ty roty, jak se mluvilo, zůstanou před hradbami v ležení, že do města všichni nepřitrhnou. Konšelé se také pro všechno chystali. Strážím v branách dali posilu, z jejich rozkazu nabil městský puškar houfnice na severní, Budatínské bráně, i tarasnice na kulaté baště při ní. Pověžný v beranici a v hnědé huňce vynesl ze své komory bubny na pavlač, obrácenou do města, aby včas zavířil a dal obvyklé znamení měšťanům, kdyby trhlo zle, aby se ozbrojili a jeden každý aby spěchal ku své bráně, jak je měly cechy přikázané.

Přichystav bubny, postavil se na opačnou stranu věže, na podsebití obrácené z města ven rovinkou na půlnoc směrem k nedalekému hradu Budatínu při Váhu, za nímž strměly lesnaté kopce nad údolím Kysuce, vedoucím k hranicím nedalekého Slezska a Polska.

Všude po městě očekávali s napětím a ne bez strachu část toho mocného a strašlivého tělesa válečného, jemuž válka byla řemeslem a živobytím. Jeho houfy „pracovaly polem“ rozmetané po různých dalekých končinách, na Litvě i Polsku, v Rakousích, v Štýrsku, v Uhrách i na hranicích tureckých.

Pustiny, hory je dělily, ale houfy toho bratrstva věděly o sobě, hlásily se k sobě a přecházely k sobě. Cítily se tělesem jedním, volným, neobmezeným, žijícím jenom dle vlastních zákonů. Hejtmané jeho, většinou z drobné české šlechty, prošli ohněm válek ve své vlasti, když bojovali v obci sirotků nebo táborů, žáci ještě Žižkovi a Prokopovi. A veleli houfům, z nichž přemnozí ještě jako jejich hejtmané bili se doma za pravdu boží a kalich i na obhájení „jazyka slovanského, zvláště českého“; teď v cizině za žold.

V ten čas jich nejvíce na Slovensku „polem pracovalo“, pod Janem Jiskrou, a bili se tu za mladé „děťátko krále Ladislava“.

V tom bratrstvu Slovenska s českými houfy, jak je Jiskra způsobil, těsněji se srazily za posledních pět let mnohé z těch houfů v užší sdružení, nejvíce v nejsevernějších končinách Uher při polských hranicích i níž, ve Spišsku, Šarišsku, v Gemeru. Tam měli své hrady a tvrze, staré i nové, jež si vystavěli; tam měl velké slovo Petr Aksamit z Liděřovic, Čech.

Ten všechno tam (...)

(......)