Alois Jirásek

BRATRSTVO I - BITVA U LUČENCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XV

U pověžného nad branou, na podsebití na hliněných hradbách, všude dost Žilinských, aby se podívali na tábor přibylých žoldnéřů. V rovince před městem hemžilo se jako na mraveništi. Nejprudší rojení bylo u vozu s pivem. Všichni se tam hrnuli, všichni se tam tiskli, tlačili, strkali.

Mnozí zmoženi únavou sedli, natáhli se. Každý hledal stín, kde mohl, pod osamělým stromem, u křoviska, u vozů, pod vozy. Každý odhodil, co ho tížilo, nejprve štít, kdo jej měl, helmici, oštěp. Mnohý se jen natáhl a již usnul i na slunci beze stínu. Mnoho se jich hnalo k řece, vykoupat se nebo vody nabrat, jezdci tam vedli koně. Tu onde vyvalil se dým, ohně vzplanuly, očazené kotle se nad nimi začernaly. Vojačky obstarávaly oheň i kotel.

Šum a hluk rozcházely se z toho hemžení, výkřiky, rozkazy, smích, klení, nejhlučněji pořád u vozu s pivem, k němuž z městské brány hrkotal druhý. Za vozy, kraj tábora, stála stráž u přihnaného dobytka, volů a krav, nekoupených, z chléva vytažených. Hlídala dobytek, jenž unaven lehl nebo ohryzoval chudou trávu; ale ještě více střežila horáka, honce, a dvě ženské v bílých plachetkách na hlavě, bosých zaprášených nohou, v konopné usmolené suknici, v krátkém oplecku, sotva ňadra kryjícím. Pruh nahého těla byl jako pás mezi ním a sukní.

Seděly pojídajíce tupě kus chleba; oči obracely smutně na půlnoc, k horám, kde je žoldnéři vytrhli z domácnosti a donutili k tomu dobytku. A sedláci u koní, jež napojovali, tlumeně kleli a povzdychovali, ach bože, kdyže je už přece pustí domů; jeden se již rozpaloval, že by tu raději nechal koně, vůz, všecko, jen kdyby mohl odtud, kdyby stráž tak tuze nehlídala, že již dost daleko jeli na tu „odvážku“ vojanskou.

Bodorovský protahoval se tím hemžením tvořícího se tábora a slídivě se rozhlížel. Hledal své známé z minulé noci, Březáka z Bělé a Jíru z Lomnice. Potřeboval nezbytně toho neb onoho, aby se mohl seznámit s rotmistry přibylých rot. Na tom mu záleželo mnoho, všechno. Nejprve se pustil za jízdními bratříky.

Už sesedli, uvázali koně u kolíků, od sedel vypojali, dávali jim obrok, který měli v pytlích za sedly, nebo jim pití sháněli. Koně, dost zpocení, oháněli se prudce ohony proti krvelačným mouchám a ovádům, jimiž bzučivě zvučel horký, tetelící se vzduch.

Bodorovský přecházel řadami koní, zastavoval se, ptal se jezdců po rotmistru, po Březákovi a zase po Jírovi. Ten onen se mrzutě ohlédl nebo zkrátka odsekl, že neví.

Zatím už také žvavý kupec s několika Žilinskými, kteří byli nejzvědavější, odvážil se do táborové vřavy. Dostali se mezi pěší, zahlédli opodál rotmistra, ještě na koni, jak před ním stál nějaký žoldnéř, drže čapku v ruce. Podívali se na něj pozdálečí, ale šli dál, jak je kupec pobídl. Toužilť uvidět „Poberu z Lomu nevím kam domů“ a především jeho hlavu.

Žoldnéři, zpocení, zardělí, mokrých vlasů, rudých prsou (rozhalovali se nebo se již ze sukní svlékli), se po nich ohlíželi, co ti měšťáci tu, co tu jako smečka; ten onen i pošklebně na ně vzkřikl.

„Jen (...)

(......)