Alois Jirásek

BRATRSTVO I - BITVA U LUČENCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVII

Té noci, které silně sprchlo, spala ještě ve svém domě. Druhé však už měla lože na vojanském voze, v ležení. Probudila se tu záhy, hned za šera, jak „vzhůru“ troubili i podél vozů volali.

Jako u vidění, nemohouc se rozpomenouti, se rozhlížela. Místo nebes postele nesl se nad ní dehtovaný šperloch, místo komory nevalná prostora těžkého vozu. Nábytek, jen několik truhel, jež, jak Bodorovský s Poberou vyjednal, zvečera odvezli, když z ležení přijeli do města pro zásobu olova, střelišť, šípů i slaniny. A kolem ze šera hlomoz a hemžení. Koně frkali, řičeli, kohouti zpívali, drsné mužské hlasy volaly, křičely, poroučely.

Mária seděla na loži naslouchajíc. Zle spala na nezvyklém loži a nevolno jí bylo hned, jak oči otevřela. Vzpomněla na svou komoru, jak při všem byla klidná, jak tam mohla být alespoň sama, sama.

A Katka – Když večer s mužem odcházela, řekl Katce, že se vrátí pozdě, aby jich nečekala, a ona, Mária jí přitom uložila, aby ráno přišla do její komory, že bude mít už na stole uchystáno, ať si to vezme. Nechala tam zlaťák, jejž přidala ke stříbrným Bodorovského.

Co Katka teď asi? Jistě čekala na síni a číhala, až přijdou, aby mohla hned otevřít. Jako pes věrná. Ani té již nebude mít.

Jaká bude cesta v tomto voze po kolik dní, nežli dojedou na místo s těmi – a Pobera jí zatanul na mysli. Snad ho nebude tak často vídat, vždyť musí být napřed při drábech. Ale jí ulevil. Nemusí s tou rotmistrovou v jednom voze, zůstane sama v tomto, který Pobera opatřil. Přišel jí to včera oznámit, odpoledne, v dešti přijel. A zase dlouho zůstal, nežli odešel s mužem do krčmy, a zase tak na ni hleděl.

Bylo jí volněji o samotě, ale té chvíle se jí kmitlo, že by snad přece byla jistější, kdyby jela ve společnosti té paní. Jistější! Maně sáhla k pasu, kde v nožné visela neveliká dýka. I v tom pohybu i v blesknutí zamyšlených očí bylo pevné odhodlání.

Kolem pořád hlučněji. Převáděli koně, strojili je, hlasů přibývalo, do vozu se nachýlila mladá vojačka oznamujíc, že se již rozednilo, že za chvíli vytrhnou.

„A vybralo se, den bude pěkný, po tom dešti se dobře pojede.“

Za chvíli zastavil se u vozu Bodorovský. Přijel už na koni, jejž mu půjčili, ale na svém sedle, kteréž mu s ostatním řemením navečer přivezli z města. Podíval se do vozu, jak tam je, a první, nač s úšklebkem vzpomněl, že se budou po něm v Žilině shánět, to že sklapne těm kramářům.

Mária ani slova nepřidala, jenom zjištění dožadovala, že jedou tedy na Košice.

Bodorovskému svitlo zlomyslně v očích. Tušil, proč Mária chce v ty strany, a naschvál přisvědčil:

„Na Košice, pravda, nestavíme-li se v Kežmarku.“

Vtom Pobera dojížděl, v čapce, ale již v pancíři, s rotmistrovským palcátem v ruce, jezdec dokonalý, na krásném koni. Pozdravil Máriu, že se jde optat, jak se jí u nich spalo, jistě že zle. A smál se, to že není jako v tiché komůrce.

Opodál, u přednějšího vozu zahřímal mužský hlas.

„Třikrátzlej!“ Pobera se usmál. „To již nemůžeme čekat. Pojedeme ve jméno (...)

(......)