Alois Jirásek

BRATRSTVO I - BITVA U LUČENCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVIII

Zemanská družina s Jankem Kozicem a panem ze Zvířetic vydala se z Trenčína na kus opět zpátky, Váhem dolů, širokým údolím cestou k Beckovu.

Daleko však tím směrem nejeli. U Turny zahnuli na jinou cestu, rovně na východ. Váh jim zmizel a všechen volný rozhled širou, utěšenou dolinou. Chlumy vpravo vlevo rostly, zužovaly cestu a tísnily ji víc a více, jak se obracela k jihovýchodu. Dobře se jelo. Koně klusali suchou půdou; dusot ten ostřeji se ozýval, když vyjeli do ticha starých lesů ve stráních vpravo vlevo.

Mocné duby, rozložitých korun, křivých mocných haluzí, stály ve svazích jako zadumaní obři. Mezi nimi, na volnějších místech, černaly se houštiny bujného jalovce.

Ondrejko si dobře tušil; byl jako to jitro, pln svěžesti a síly. A to, co před ním, jako ten ranní kraj, v záři i v tajemném, modravém šeru. Měl se nač těšit, nač dychtiv být.

Rakolubský bzučel si nějakou písničku, Matuka Juro, Sebeslavský mlčeli, Slamko se pořád ohlížel a Chujava alias Slimáček přes tu chvíli postavil se do třmenů, aby líp viděl na českého pána v čele, co ten a nešlo-li by úzkou cestou nějak vyrazit a k němu se přitočit.

Janko Kozic, jak vjeli mezi ty lesnaté stráně, hleděl ostřeji před se. Vyhlížel české vystěhovalce. Až jak cesta pojednou zahnula, spatřil dva selské jezdce a mezi nimi na bílém koníku jejich kněze. Janko i pan ze Zvířetic pobídli koně, a když dojeli, přidali se ku knězi. Pan Zvířetický zvěděl o něm od Janka už cestou, jak se s ním Janko potkal u trenčínské brány a jak potom večer kněz ten na rynku kázal proti Kapistránovi.

Oba sedláci vyjeli napřed, kněz Lukáš Luk ocitl se mezi pánem a zemanem. Poděkoval klidně na jejich pozdravení. Nenadálé setkání s krajanem nevyjasnilo jeho přibledlou snivou tvář. Jako by se doma potkali. Nemluvil mnoho. Na otázky páně pověděl, že je z Chrudimi, že se vrátil nedávno z Prahy, a když uslyšel, jak v okolí, z Chrudimska se sbírá lid do Uher, že se jim nabídl, aby nehladověli a nebyli bez slova božího, a kalich že chce tu v Uhrách kázati.

„A sestru jsi vzal s sebou,“ zeptal se Janko.

„Nechtěla u staré tety ostat, když jsem řekl, že půjdu ve jméno Páně. Nechtěla mne samotného pustit a je horlivá ve službě boží.“

„Ale není tu bezpečno,“ namítl Zvířetický, „zvláště takové mladé dívce.“

„Ruka Páně není ukrácena a záhubců tělesných jsou horší, kdož osidla kladou mladé duši. Těch je u nás víc. A zde můj úkol a dílo.“ Tmavý jeho pohled utkvěl v prázdnu, jako by tam na něco hleděl.

Pan ze Zvířetic se ho zeptal, usadí-li se někde.

„Mezi lačnými a chudými, a těch tu mnoho.“

Odmlčel se nanovo. Zvířetického unavilo pořád se ptát a dostávat takové odpovědi jako z mlhy.

„Na Zvoleni se bohdá uvidíme!“ Pozdravil a pustil koně za Jankem, jenž vyjel napřed za vozy, po nichž i za hovoru s knězem Lukášem obracel své tmavé jiskrné oči. Všude po vozích vděčně i radostně odpovídali na český pozdrav Zvířetického. Janko prohlédl mžikem jako rys každý vůz. Chtěl knězovu sestru uvidět. (...)

(......)