Alois Jirásek

BRATRSTVO I - BITVA U LUČENCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIX

Zvířetický a Janko Kozic se zemany pak se již nesetkali s českými vystěhovalci, kteří se svými povozy jim nestačili. Pan ze Zvířetic pospíchal a slovenští zemané vydrželi s ním. Vyjížděli záhy zrána, jeli skoro celé dopoledne. Odpoledne pro vedra déle odpočívali, zato však vydrželi v sedlech až do tmy. Cesta ubíhala bez nesnází, přes Bánovce na severovýchod volným a dost širokým údolím Nitry vzhůru k Bojnicům a Prividzi.

Od východu shlížel na ně Ptáčník v modravém hávu přes spoustu vrchů a kopců, přes široširé tmavé hvozdy. Pak před nimi na půlnoc daleko v modravém šeru vyvstala Magura; kolem ní družina rozsoch, samá lesní poušť. Na jednom z výběžků v úpatí strměl mohutný hrad bojnický, tam kde od nitranského údolí odbočovalo druhé, na východ do hor k Handlové.

Zvířetický našel tu krajana, hejtmana hradského, Martina z Pohoře a v posádce vedle Slováků dost Čechů. Tu také pan Zvířetický se svými společníky odpočíval déle nežli jinde.

Od bojnického hradu přes Prividzi dali se na východ, do toho pobočného údolí z volné ladné krajiny, mezi vrchy a kopce, mezi stráně a lesy, dubové, bukové, šeré a jako nekonečné. Míjeli nevalné dědiny, roubené, očazené a bídné, vídali na pastvě malé a nevzhledné koníky i drobný skot, hubený, ježaté srsti, jejž sedláci, sešlí a chudí, pryč do lesa chvatně zaháněli, jak ozbrojené zemany zdaleka zhlédli.

Než ti kvapili dál, minuli na úpatí lesního svahu u potoka pruh rozkopané, rozvrtané půdy, z níž se spousty křemene leskly na slunci. Kdysi tu cizinci zlato hledali; teď zapomenutá pustina, plna jalového kamení a bejlí, nad níž svítilo jenom zlato vysoké divizny.

Mezi těmi vrchy den dříve zhasínal a stráně a lesy záhy se tměly soumrakem. Světleji se jezdcům kmitl někdy lesní osamělý palouk, bílý kopretinami. V zamžení šera splývala běl květů, tměla se zarosená tráva, v níž při pokraji stanuly srny a ohlížely se jako plaché dívčiny po houfu jezdců v bílých pláštích, jak se kolem mihli a zapadali zase v hustém šeru mezi tmavou hradbou mlčícího lesa vpravo vlevo.

Tu již zemané tasili, pro všechno, aby pohotově byli, a střelci vpředu jeli s napjatými kušemi. Než na nikoho nevrazili; a číhal-li někdo nebo dva i tři, nehnuli se, neodvážili se na houfec dobře vyzbrojený. Kdo proti nim šel, opožděný chodec, uskočil před nimi ze strachu do lesa, do jehož mrtvého klidu a děsivého ticha zaslechli často zahrčet znenadání hlas potoka z černé hlubiny, kdež byli doma divoká mačka i rys a medvěd, ale odkudž také vycházely děsivé, zlé mátohy – A jenom z těch šel strach.

Černý kanec diviák připletl se jim do cesty, v tom temnu ještě netvárnější, hlavy jakoby ještě větší a ježatější. Pak vlky vyrušili, jak se trhali o koňskou zdechlinu u cesty, jak do ní zabořovali své hlavy, aby vyškubli kus vnitřností.

Dále se les otvíral, těsnina se uvolnila. Viděli před se, údolí, mlhavé kopce nad ním, černé stráně v hlubokém klidu pod nočním nebem. Kdes vysoko v černých lesích svítil oheň uhlára^[48] bdícího (...)

(......)