Alois Jirásek

BRATRSTVO I - BITVA U LUČENCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XX

Do toho menšího nádvoří vešel drahnou chvíli před Jankem Vlkem a trenčínskými zemany pan Heřman ze Zvířetic, když na prvním koně nechal; s sebou vzal tenké kožené pouzdro s listem pana Jiříka z Poděbrad, dobře a tajně u sedla skryté. Hned dole u schodů, byly dřevěné, dubové, potkal znenadání Zikmunda Lapku, komorníka páně, nevelkého, šedých knírů i vlasů. Byl mužík čilý, veselých, živých oček, v otáhlých nohavicích a v střevících. U pasu po slovensku vybíjeného visely v pěkné nožně nůž a kabelka. Neměl na hlavě, vyběhl jen tak podomácku, aby někoho v nádvoří zavolal. A vtom na něj Zvířetický vesele a důvěrně:

„Ej, starý Lapko!“

Starý Lapka pána poznal hned, ač ho již dlouho neviděl. Před šesti lety tu byl u pana Jiskry, tenkráte ještě skoro holobrádek, kolik neděl tu byl, pan Jiskra ho měl rád, a proto již také šedý komorník, a také proto, že mladý pán byl vlídný a štědrý.

Proto ho teď tak rád uviděl i proto, že z Čech přijížděl. Tam už Lapka nebyl léta letoucí. Zvykl tu dost, zadrhoval už po slovensky, ale na Čechy nemohl zapomenout; toužil alespoň načas se podívat domů, do Domažlic, ač tam už skoro nikoho neměl kromě sestry.

Když odcházel z domova „polem pracovat“, byla ještě děvčátko, teď měla muže, Zejdla jakéhos, a děti měla. Švagra neznal, sestřenců ani okem nespatřil. Ale pamatoval na ně. Když mohl, to jest, naskytl-li se dobrý člověk, jenž se v jeho stranu ubíral, poslal jim tři, pět uherských zlaťáků kremnického rázu. Často však posílat nemohl, protože nebylo posla.

Proto klíval, že z jejich strany, z Domažlicka, je tu u pana Jiskry tak málo lidí, že tu neslouží jako mužští z pražského kraje, z Hradecka, z Chrudimska, ti jeho krajané že raději chodí do Bavor sloužit sršatým Němcům, hlupáci. –

Panu ze Zvířetic se uctivě klaněl, uctivě ho vítal, ale radost mluvila přitom z každého hnutí i hlasu. Prosil, aby ráčil nahoru, pan Jiskra že je doma, že teď seděl dlouho s panem Talafúsem, ten že přijel schválně z těch horoucích pekel horských, z Rychnavy, a sašovský hejtman Kolár, že také u pána byl, že teď u něho je pan Burian, posel páně, že právě přijel z Polska, že tam byl s poselstvím.

„A rač prominout, urozený pane,“ připojoval sladším i zkroušenějším hlasem, nemoha se dočkat, „co nového v Čechách?“

Pán pověděl, o moru nejprve. Lapka poslouchal s účastenstvím, povzdechoval a pak se dychtivě optal, zdaliž také na jejich straně, na Domažlicku ta metla boží.

„Neslyšel jsem. Nejhůře je v Praze.“

„Smiluj se, Bože! A jáť bych tu morní nemoc jinam poslal, urozený pane, na machomety a takové machometské lidi, ruce, nosy řežou, a pysky,“ ukázal kolem úst, „a oči vypichují, jako Huňady Jánuš. A pak nás chtěl ještě sprovodit ze světa, otrávit pana Jiskru,“ rozhorloval se komorník, „pana Jiskru a pana Talafúsa, Aksamita a jiné hejtmany, všechny Čechy, o svatbách – otrávit.“

„Je-li to jisté.“

„Je, je. Však to nebylo poprvé. Ráčíš věděti, kolikrát už panu Jiskrovi tady v Uhrách Maďaři nastražili. Ale on měl (...)

(......)