Alois Jirásek

BRATRSTVO I - BITVA U LUČENCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXII

Až v soumrak šli z hradu, všichni rozjařeni. Stejně však nekráčeli. Chujava Slimáček nejmíň jistě a pevnou nohou. Také tak Jan z Kozolup, jenž cestou pořád něco zasmušile hučel. Ondrej Kozic byl nadšen. Jindy podvečer, co byl na cestě, vzpomínal vždycky na domov a nejvíc na Zuzku. Soumrak, ticho noční vodily na něj teskno a touhu. Tohoto podvečera však po rodné straně ani nepovzdechl.

Byl nadšen Jiskrou, schůzí, společností zemanskou i panskou, nastávající jízdou i silným vínem, jakého doma nikdy nepil. Byl by hned vsedl na koně a hnal se do pole. Než kolem jen smích a pomíchaný hovor o Jiskrovi, Talafúsovi a ostatních, o víně a pití; Rakolubský začal se Švehlou o ženských. Chujava se mlsně přichechtával, rukama od sebe rozhazoval, k nohám jimi připlacoval, a pane, a pane, Maďarky, ó Maďarky!

Společnost se v tom šeru jako rozplývala. Tratili se sobě, zvláště jak došli na prostranství, ke kostelu, do ležení, kde ještě bylo živo.

Janko Vlk tam osaměl. Z úmysla. I Ondrejka nechal. Procházel směsí lidu u vozů, mezi vozy, kde byli samí žoldnéři a chasa vojsková od vozů, od koní, a zašel dál, z města ven do druhého tábořiště, kde planulo několik ohňů při kraji i mezi vozy, za nimiž černě vystupovaly vysoké stohy jako šedé chlumy nějaké. Janko Vlk se tu vyptával, zdaliž přijeli nějací vystěhovalci z Čech, mnoho vozů, a kněz s těmi Čechy, kněz na bílém koníku.

Že přijeli, vyzvěděl, zvečera, a tamhle že jsou, tam, ukazoval žoldnéř v kapalínu stráží stojící, na půlnoc, kraj tábora, teď právě že ohně zhasili, jen ten ohníček u krajního vozu že ostal, co ta korouhev na voze trčí, ráčí-li velkomožný pán viděti.

Viděl, obrátil se po ní, zamířil tam. Chtěl se přesvědčit, jak vystěhovalci dojeli. Tak si v duchu uvedl příčinu; cítil však, že jen kvůli knězově sestře, že se chce podívat, co ta panenka – Teď v ten vlahý večer zrovna ho tam táhlo, myslil vřeleji na ni, jak seděla o kázání svého bratra za svitu měsíce, jak dětsky mile vyhlížela z kuklice, když jeli lesem.

Pojednou stanul. A co – Nač tam jde, nač – a tak pozdě, aby se ho lekla. Stál, uvažoval. Zítra spíš – Otočil se a šel zpátky tichnoucím táborem do města, odkudž šerem rozplýval se lkavý hlas fujary a houslí. Šel, ale ohlédl se jednou, podruhé, po ohníku, nad nímž v kmitavé, zardělé záři trčela na voze korouhev, bez hnutí, jako stín. –

Ráno se trenčínští zemané a Jan z Kozolup pozdě sešli v hospodské jizbě. Dlouho vyspávali. A ještě později přišli Revický a Šumichrast. V tu chvíli vstoupil také Janko Vlk, vraceje se již z hradu, z kanceláře. Nesl odtud list. Rozložil složený tuhý papír, ukázal na husté řádky hranatého písma i na Jiskrovu pečeť přitisknutou.

„Tu to máte pod pečetí. No, kdo přečte, abyste slyšeli?“ Jediný Revický sáhl po listu a nahlédl do něho.

„Je to česky,“ řekl.

„V kanceláři jinak nepíšou, a latinsky. Jen čti, je to jako po našem.“

Revický četl:

„Já Jan Jiskra z Brandýsa, nejjasnějšího knížete i pána Ladislava, krále uherského etc., (...)

(......)