Alois Jirásek

BRATRSTVO I - BITVA U LUČENCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXIV

Vaško již na úsvitě vzbudil Bodorovského, jemuž snídaní uchystal, koně osedlal, všecko jak rotmistr nařídil, nežli šel lehnout. Bodorovský, pobledlý, červených víček, ustrojiv se, ohledal pás, přepočítal i zlaťáky ve váčku. Když posnídal a vína se napil, přistoupil k Poberovi, jenž právě se probudiv, seděl na svém nízkém loži, polonahý, přikryt bílým starým pláštěm. Jak mu Bodorovský podal ruku, zbystřily se mu ospalé oči a ostře připomenul:

„Pamatuj, co jsme smluvili, co jsem ti řekl.“

Bodorovský pohodil hlavou a levicí se dotkl šavle. „Zapomněls, co jsem večer řekl, a – no a –“ ušklíbl se, „ji tam pozdravuj a mnoho štěstí!“

Vyjel z tábora sám a pustil se cestou ku Kremnici. –

Hned po slunce východu troubeno v pusté vsi „vzhůru“. Jízdní sedlali koně. Rotmistr objížděl ležením a dojel také až k vozům vzadu, kde zapřahali. V opuštěném však dvoře, u vozu Bodorovské, se nestavil. Jen vyslechl jednu z vojaček. Uslyšel, že už je paní vzhůru. Vyjeli. Vyschlou cestou, vyzářenou zlatem ranního světla, míhaly se stíny koňů a jezdců a jasně zvučel cvakot podkov.

Pobera v čele roty dlouho nevydržel. Zajev na kraj cesty, čekal, až řady přejedou; vyhlížel vůz Bodorovské, ji samu, sedí-li na sedadle. Seděla a nezmizela, nestáhla šperloch, když se k ní přímo rozjel.

Čekal, začne-li o večeru. Ale jako by to bylo mihnutí večerní blýskavice, jako by zhaslo bez památky. Ve zraku však cos cizího postřehl a jako by slídivě pozorovala.

Zeptal se, mluvila-li s Bodorovským. Vzhlédla k němu překvapená i tázavě.

„Proč bych mluvila?!“

„Nebyl tu, u tebe, teď ráno?“

„Nebyl, nač by chodil?“

„Myslil jsem, že se byl rozloučit.“

Úžasem chvatně vyrazila:

„Odjel?!“

„Odjel a již se nevrátí.“

Pobera viděl, že mu nevěří.

„Odjel,“ opakoval, „věř, odjel nadobro, nevrátí se.“

„A kam?“

„Nevím kam.“

„Tys ho vyhnal!“

„Ne, ctí a věrou se dokládám, jel sám, po dobrém.“

Mária Lengyelovna se zalekla, že zůstala sama s tímhle – Rozčilovala se tím pomyšlením i zprávou, že muž odešel dobrovolně, ani nehlesnuv. A prudčeji nežli předevčírem dolehlo podezření, že jsou o ni smluveni. Bodorovský jenom tak neodešel, zadarmo nezmizel. Krev se jí vhrnula do tváře potuchou, domněním, že ustoupil za peníze, zač jiného, že ji prodal za peníze! V očích ji pálilo, nemohla hned na Poberu pohlédnout. Tišeji, mrtvým hlasem se optala:

„Kdy odjel?“

„Dnes ráno na úsvitě.“

„A včera večer –“ vyhrkla. Hluboké, černé oči svítivě vbodly se do zjizvené tváře. Píchlo ji, že rotmistr včera večer za ní k vozu přišel asi s vědomím mužovým, s jeho svolením.

„Včera večer,“ opakoval s úsměvem Pobera, jeda těsně vedle vozu. „Nehněvej se na mne.“ Netušil, proč se Mária ptá. Jako by té omluvy neslyšela.

„Ale co můj muž!“ naléhala.

„Seděl se mnou ve staně a hráli jsme v karty.“

„A oč – Neměl žádných peněz.“

„Ale hráli jsme o peníze.“ Pobera se usmíval, „Bodorovský vyhrál, a dnes odešel.“

Zdálo se mu, že je tvář její bledší. A tvrdý výraz v ní, (...)

(......)