Alois Jirásek

BRATRSTVO I - BITVA U LUČENCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXV

Do ležení přihrnula se nová vlna. Kdekdo chvátal podívat se na bratříky z Polska, pozdravit je, uvítat. Rotmistři, padesátníci rot v ležení, Janko Vlk se svými zemany, k nimž a k jejich pohárům ve staně se navrátil od vozů vystěhovalců rozmrzelý, Šumichrast, Revický, Švehla, Jan z Kozolup obstoupili Poberu z Lomu nevím kam domů, jak s koně slezl. A již byl jejich.

Sotva dal nutné rozkazy, sotvaže svěřil zatím vedení Petru z Hronova, a již měl jíti s nimi. Jen na okamžik uskočil k vozům kvůli Bodorovské. Nadál se, že před ležením vsedne do vozu; zastal ji však na bělouši prostřed ruchu a hemžení u vozů a stanu, jejž rotmistrovi rozbíjeli. Jako by schválně v sedle zůstala, aby ji kolem viděli, aby si jí všimli.

Zamračil se, když ji tak zhlédl, a stručně jí připomenul, jak už jí cestou navrhl, aby užila jeho stanu, aby do něho vešla jako do svého, že ji ve všem poslechnou, čeho by si přála pro své pohodlí. Hleděla na něj s koně mlčky, zpod víček, chladně, a divně se usmála, jak sebou trhl, když zaslechl hlasy nových známých.

Švehla přišel za ním a Chujava, jenž rukama rozhodil a hned je prudce spustil, překvapen krásou mladé paní na bílém koni pěkně sedlaném. Švehlovi zablesklo chtivě v očích a hned se dozadu obrátil, volaje přátele a druhy. Ale vtom už stanul Pobera u něho a chvatně vybízel, aby šli, že už je hotov. Zdálo se, že chce bratříky dostat z toho místa.

Švehla šel, ale nahlas chválil, jaká to na div spanilá, kde ji pořídil, má-li z Polska, dostal-li ji snad v bituňku^[57], a volal na ostatní, kteří docházeli, kdyby viděli, kdyby viděli, jakou má Pobera krásnou –

„Je má žena, mlčiž!“ zahoukl Pobera, aby odrazil příval otázek a snad i žertů. A také z opatrnosti, z obavy, jež na něj v ten okamžik padla a jíž se neubránil.

Vedli ho táborem do města. Šel rád, oživl, osvěžel. Byl už dlouho v ležení, dlouho na samém pochodu, stýskalo se mu po hluku a šumu, po bratrském veselí a pitkách i po bratrské „práci“. A tady se mu zalíbilo napohled.

Ve bráně potkali Dubánka z Čivic, Čecha, z družiny pana Jiskry, statného rotmistra, vyrudlých knírů, ale do ruda opálené tváře, nevelkého, ramenatého, velkého milovníka a znalce koní, jenž šel Poberu uvítat ve jméno nejvyššího hejtmana. Uvítal tedy, ale pak byl s ostatními pro krčmu, že je dušno a prašno, a pan Jiskra že je právě v práci, kanclíř že je u něho, a Burian i Kolár, sašovský kapitán, a že tam venku čekají také nějací sedláci z Čech, ti že už tam dlouho čekají, tož aby Pobera raději v krčmě počkal, tam že se líp čeká.

I čekal rád a pak i na zámek, na nejvyššího zapomínal, jak si ho páni bratři zasedli, jak mu připíjeli, jak se ho dotazovali na cestu, na službu v Polsku, co král, platí-li a jaký tam žold a plat, na bratry hejtmany a rotmistry v Polsku, jež znali buď jenom dle jména, nebo i osobně, na Koldu z Náchoda a Kavku Václava a ostatní. Sami mu pověděli, co Mladvaněk v Rakousích, jak z Najbachu najíždí, jak zle se s ním mají Prešpurčané i Vídeňští, jak posílá (...)

(......)