Alois Jirásek

BRATRSTVO I - BITVA U LUČENCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXVII

Když ráno vyšel ven, potkal Máriu. Šla, vystrojenější, právě od vozu ke stanu, bledší, ale sličná, sličná – Chtěl se zamračit, chmura však mžikem zmizela, jak se úsměv kmitl jejími rty, jak vlídně na něj promluvila, a když vyrozuměl, že jde k němu do stanu.

Chtěl obhlédnout svou rotu, než na toto oznámení vrátil se ihned, aby s ní posnídal. Byla vlídná, mírná a nemohl se také zlobit, když zamlouvala, jakmile zavadil o minulou noc, proč se vozu tak drží.

Vtom je vytrhla návštěva. Venku se kdosi po něm sháněl a naléhavě křičel, kde je rotmistr, kde je; hned poté rozhrnula se opona a v ranním paprsku, jenž do stínu vysokého stanu zlatě prošlehl, vstupoval nevelký, ramenatý Dubánek z Čivic, v prosté sukni, s mečem po boku, do ruda opálený, vybledlých knírů, a volal, tak že jde, že tedy jde se podívat na toho slavného klusáka a na koně v rotě. Za Dubánkem vstupoval v plném světle urostlý Talafús, svěží, jako omládlý, černých pěkných vousů a dlouhých černých vlasů, v čapce s peřím. Byl nějak vystrojený, v bílé sukni po stranách něco rozstřižené a tu i dole lemované tmavohnědou kožešinkou. U bitého, lesklého pasu visel mu meč krásné rukojeti. Sličný, celý muž s ohněm v očích.

Pozdravil Poberu, pozdravil Máriu, jež stála v pozadí a jíž si Dubánek jen tak, zběžně povšiml. Měl jenom klusáka na mysli. Pobera na první okamžik zchmuřil čelo. Nepřicházeli zrovna vhod, než uvítal je vlídně a přisvědčoval i s úsměvem, když Dubánek živě, až křičivě rozkládal, že když se včera smluvili a když mu řekl, aby přišel, že již nemohl vydržet, že by už rád to zvíře viděl a tady bratr Talafús také.

Talafús byl rád, že Dubánek tak proudem spustil, že nemohl k slovu. Tím častěji obrátil své zraky do pozadí stanu na Máriu, jež stála zrovna proti němu. Kvůli ní jen vlastně přišel, když včera o ní tolik slyšel, o její kráse.

A byl překvapen. Tak spanilé ženy se nenadál. Všiml si, že Máriinou tváří přelétl plachý ruměnec, když Dubánek, sotva na ni pohlédnuv, zvolal: „Ah, to-li tvá paní!“ A neušlo mu, jak se jí v hlubokých očích začernilo, když Pobera přisvědčil.

Talafús lhal, říkaje jako Dubánek, že by rád uviděl klusáka, že si pospíšil, když brzo odjede. Jen to byla pravda.

„Kdy pojedeš?“ zeptal se Pobera.

„Zítra už.“

„Kam; zase do hor? Na Košice?“

Talafús postihl, jak Mária na tu otázku živě na něj upřela oči, jako by jí záleželo na odpovědi, a že sebou nápadně hnula, když na Poberovu otázku odvětil, že nejprve na Muráň.

„Tam máš pokoj,“ prohodil Pobera, jenž neznal Uher, „tam nebude co dělat.“

„A myslím, že dost. Kežmark a tam ta města nejsou dost jista.“

„Nechte těch Němců!“ hartusil Dubánek. „Pojďte se raději podívat, pojď, bratře, ukaž.“

Pobera sháněl čapku. Talafús, přistoupiv k Márii, zeptal se, je-li na Zvoleni také poprvé jako její manžel. V ten okamžik vzkřikl Pobera na Vaška a v ten okamžik odvětila Mária, rychle, temně:

„Není to můj muž –“a nahlas přidala, že je tu poprvé, v městě že ještě nebyla.

Více nemohla (...)

(......)