Alois Jirásek

BRATRSTVO I - BITVA U LUČENCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXVIII

Sešli se odpoledne v hospodě, jak ráno ujednali, Dubánek z Čivic a Pobera z Lomu nevím kam domů, a ne sami. S nimi zasedli Chujava alias Slimáček, Rakolubský, sivý armalista Sebeslavský, Kuděraš, Matuka Juro s ohromnými ostruhami, Ondrej Kozic, Janko Kozic, málomluvný Jan z Kozolup i Revický i Martin Šumichrast. Později přišel Kolovrat Beneš s Mikulášem Střelou z Rokyc a Březák z Bělé z Poberovy roty. Jan Švehla stanul u jejich stolu nejpozději, hned se však dostal do pravého veselí.

Přišel při dobré žízni, při níž ostatní také byli. Už chvíli besedovali, když se k nim přidružil také Jan Talafús z Ostrova, v čapce, v lehké sukni, ne již v té skvostné, bílé, kterou měl ráno, když navštívil Poberu.

Rotmistři a „dobří lidé“ jízdní uvítali prvního hejtmana Jiskrova velmi hlučně. Připíjeli mu, pili bílé, červené a on připíjel jim na zdraví, na šťastnou výjezdu. Pili, hovořili zpočátku nejvíc o poslu nadršpánově, jenž ráno přijel, o tom, co přinesl, co se proneslo, že palatin stvrdil spolek s panem Jiskrou, že nepotáhne s Huňadem. Oceňovali to, že to mnoho vydá, a co pánů a zemanů nepůjde s Huňadem kvůli palatinovi.

Byla šumná pitancie, plná hlučného hovoru a pokřiků. Na jednom konci zvábil Dubánek z Čivic nejžhavější koňáky. Povídali si o koních, slavných klusácích, o jejich vadách a chybách, kdy koním pouštěti žilou, o velikých jízdách.

Na druhém konci měl slovo Švehla o krásných pannách a rozkošných, milovných paních. Pobera z Lomu chvíli sem, chvíli tam se nachyloval, naslouchal, řeč chytal.

Talafús začal jej škádlit, že teď opravdu neví kam domů, zdali k Dubánkovi, nebo k Švehlovi, ale nejlíp aby začal on sám, aby pověděl a se přiznal, jak se oženil, kdy měl oddavky.

Pobera se zpočátku mračil, zkrátka odrážel, a co chtějí, ať mlčí, ať nechají těch hříšných řečí, že si měli včera večer poslechnout toho kazatele, a Švehla nejspíš a též i pan Jan, co chce pořád s těmi oddavky.

„To chci, že paní tvá je Uherka, pravá Maďarka, slyšel jsem, a ty jedeš z Polska, a to snad z takového, kdeže jsou Maďarky, nebo že ji máš od německých křižovníků.“

Smáli se, Pobera však, že má vpravdě uherskou Uherkyni, z Uher, protože se tu hned oženil, jak vjeli do země, v Žilině, v městě Žilině. Červenal už pitím a mluvil rychleji, neuvažuje; v Žilině, opakoval, odtud že je paní, zemanka, Bodorovská.

„Bodorovská!“ zahučel pojednou Jan z Kozolup. „Nějaký Bodorovský je tu –“

„Jaký Bodorovský!“ vzkřikl Pobera.

„Zeman Bodorovský, šelma, z Žiliny,“ odpovídal trudně Kozolupský, „včera jsme spolu hráli skoro celou noc a obehrál mne, šelma nečistá.“

„A je, je tu, v ležení?“ ptal se nakvašeně prudce Pobera. Šedé oči mu zahořely a chřípí se mu roztáhlo.

„A ne, v ležení ne, tady v městě,“ přisvědčil Chujava, „také jsem si přisadil a –“

„Také prohrál,“ zabručel Kozolup.

Všichni se kolem rozchechtali. Jen Talafús se usmíval, vyhlížeje neklidně otevřenými okny na prostranství. Přitom ustavičně pozoroval Poberu. Ten, už zardělý, (...)

(......)