Alois Jirásek

BRATRSTVO I - BITVA U LUČENCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXIX

Pobera, vyhoupnuv se na svého klusáka, ujížděl prostranstvím města. Ve bráně zarazil, ptal se s koně strážných, viděli-li takovou a takovou paní. Neviděli, teď ne a prve že byla veliká tlačenice, když jela řada vozů z města. Potrhl uzdou a hnal se do ležení.

Zlost jím lomcovala, že byl tak zklamán, oklamán a ošizen. V tom prvním návalu měl v podezření jenom Bodorovského. Jej ihned obvinil, že se s ženou dohodl, že se k ní tajně přiblížil proti smlouvě a sjednání. Tak na něj nalíčili! A přesto sto zlatých mu vyplatil, koně má, a ona druhého. Směje se mu ten lotr, a ona také, kočka lstivá, hadova panenka! Proto ona tak sladce dnes ráno – V noci utíkat, skrývat se, za rána se lísat –

Jako hrom zčistajasna zapadl mezi své. Vojačky zesinaly, když ho zhlédly samotného, zlost sršícího. Vyslýchal je zkrátka, divoce, neuslyšel však více, nežli co Vaško pověděl. Připadlo mu, aby nejprve poslal přeptat se u východů z ležení, kde snad zhlédli prchající paní s mužem. Ale vždyť nemusili jeti směrem tím, kterým se dostali z ležení. V okamžiku se rozhodl.

Poručil, aby dvanácte jezdců ihned osedlalo, aby ihned vyrazili z tábora na všechny strany, především na západ, po Hronu, údolím, kterým přijeli, a které vedlo v tu stranu Žiliny. Za chvilku jezdci zmizeli z ležení. Rotmistr sám vstoupil do vozu Bodorovské. Pod šperlochem se tam už šeřilo; seznal však, že všecko tu zůstalo, že asi mnoho s sebou nevzala. Přitom cos hebkého zavadilo o jeho tvář. Z obruče krytu visela jakási roucha. Sňal ji. Hebounký, jako dech lehký poučník, jak se venku přesvědčil, závoj, který jí z Kremnice přinesl, ale roztrhaný, na cáry roztrhaný. Schválně ho tak pověsila, aby zvěděl, jak jí byl protivný. A jak ho tam u Kremnice přijala, s jakým milým úsměvem! Pustil roušku na zem jakoby jedovatou a zašlápl ji, rozetřel svou těžkou jízdeckou škorní.

Vaško se vrátil a ne s prázdnou. Oznamoval, že byl u branek táborových, vyzvědět, viděl-li kdo paní z táboru vyjíždět a s kým. U východní, ukazoval, viděli, tudy projela jakás paní s neznámým mužem, tudy cestou, jak pověděli, k Slatině, odkudž vede cesta dále na Vigleš, Detvu i k Lučenci.

„A jinam není tudy možná?“

„Je možná, také jsem se ptal. Tady za Zvolení z té cesty ku Slatině také na půlnoc, do hor.“

Pobera temně zaklel.

„Ten lotr Bodorovský zná jistě všecky ty proklaté kopce, uskočí do lesů. Jsou takový čas před námi a tma na krku. V tu stranu musí jich víc –“ rozhodoval Pobera.

„Pojedu tam, pane rotmistře,“ nabízel se Vaško.

„Jeď a vezmi ještě čtyři s sebou.“

Za chvilku vyjel Vaško se čtyřmi jezdci. Jen zmizeli, přiklusal Chujava Slimáček na svém vraníku. Ještě nedojel k Poberovu stanu a již radostně volal:

„Už ho máme, už ho vedou!“

Pobera vyběhl ze stanu.

„Koho?“

„Toho Bodorovského.“ Chujava seskočil s koně a vešel s Poberou rychle do stanu.

„V zastrčeném stanu, na kraji tábora,“ vypravoval, „jsme na něj uhodili. Pil s druhy a chystal se do hry. Kozolup první na něj dokročil. (...)

(......)