Alois Jirásek

BRATRSTVO I - BITVA U LUČENCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXX

Vše se stalo tak, jak Talafús z Ostrova rozvrhl a nastrojil. Jeho sluha, dostav Máriu Bodorovskou ze stanoviště Poberovy roty, odevzdal ji Maříkovi, ten s ní vyjel z ležení a nikdo jich nestavil. Jeli jako na vyjížďku; Mária byla tak i vystrojena, a ne jako na dalekou cestu, a znali heslo. Kus za ležením čekal Vácha s třemi jízdnými, z nichž jeden vedl volného koně. Sotvaže se tak dobře sešli, pobídli koně v klus a jeli, Mařík s jedním pacholkem v čele, vzadu Vácha s druhými, Mária prostřed.

Jeli rychleji a rychleji, až pak na volné cestě, jež v tu pozdní chvíli pustla, pobídli koně, dobře nakrmené a odpočaté, v cval. Zpočátku se Mária ohlížela se srdcem tlukoucím, v rozčilení a v napětí, nejedou-li za nimi, nehoní-li jich. Ležení záhy se jí ztratilo, pak i zvoleňský hrad uskočil za porostlinu ve svahu, jehož úpatím hnali se na východ tryskem i v šeru, jež hodilo z úbočí husté stíny přes cestu i dál do mokrých luk vpravo od cesty při klikaté říčce v hustém, tmícím se stromoví. Tak pádili asi půl hodiny, až zarazili na chvilku v lese, svírajícím cestu ze svahu dvou vrchů, jež ji mračně hlídaly, každý z jedné strany.

Mařík tu Bodorovskou slušně požádal, aby slezla s bělouše a přesedla na volného hnědáka, tak že bude bezpečněji. Zeptala se, co bude s běloušem.

„Toho zavedeme stranou do lesa a necháme u stromu. Bělouš by jim pořád udával, a ten tu hnědý je také bystřejší, a o to jde, aby nás nedohonili. A rač na se vzíti tento velký, mužský plášť; bude chladno a dobře halí.“

Po tom vysvětlení ochotně přesedla; bylo jí také milo, že se mohla zbavit i druhého Poberova daru, jako se zprostila závoje.

Jen dosedla a již sama pobízela, aby jeli. Hlas se jí dosud prochvíval, než neznělo to bázlivě, nýbrž nedočkavé, velitelsky. Jen v táboře, ráno, když Talafús odešel, a pak odpoledne zaléhal jí do duše strach, přijde-li, jak slíbil, a zvede-li se.

Obrátila se k němu v úzkostech i v náhlé důvěře. Byloť jeho chování jiné a jiný pohled jeho mužné tváře, jež vedle Poberovy zdála se tím sličnější a ušlechtilejší. Z opatrnosti však se po něm mnoho nevyptávala, když odešel. Čekala; napětím se chvějíc, připravila se ve voze, jak jen bylo možná. A zase čekala, tlumíc rozechvění, čekala, až konečně – Dostál slovu a jak! Jak všecko opatřil a jak šetrně se k ní chovali jeho lidé!

Když už valný kus ujeli, když oddechovala nadějí, že uniknou, že jich už nedojedou, proskočila jí zas myšlenka, kteráž se jí v ležení pořád vracela, jak bude, co bude, kam ji zavedou, co Talafús – Ale zase tak plašila tu obavu jako tam, že hůř ne, jistě ne, že bude všude líp nežli s tím posekaným, šrámovitým rotmistrem, jenž ji tak ponížil, jenž ji koupil! V této rozhodné chvíli vzpružila se všechna její energie a odhodlanost.

Jak přesedla s bělouše, pustila se v nový trysk. Mařík se po ní ohlížel, udrží-li se v sedle, pak už na ni volal, není-li jí ta jízda příliš prudká, vydrží-li.

„Dál, jen dál!“ vzkřikla ostře a mávla rukou. Byla bledší, ale oči jí (...)

(......)