Alois Jirásek

BRATRSTVO I - BITVA U LUČENCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXV

Sotvaže Mária Lengyelovna pojedla trochu mléka a chleba na samotě vysoko na lázu^[81] v začazené jizbě, prostřed níž dýmalo ohniště, usadila se v koutě na hrubé lavici; vztáhnuvši na ni nohy, opřela se zády a hlavou o stěnu a usnula. Těžká únava ji přemohla. Spala tvrdě a nic ji nevzbudilo, ani hlasy několika dětí. Spala dlouho, až do poledne. Po prostém obědu vyšla za samotu, výše do lázu a usedla do stínu jalovcového keře. Slunce hřálo, v té výši však větřík neumdlel; chladivě jí ovíval líce, čelo.

Zahleděla se vpravo, kde v dalekém pozadí za lázem, po němž nízká hustá tráva chudých květů se chvěla a leskla, strměla temena hor. Flór mlhy na nich se rozplynul, v hluboké modři se určitě rýsovaly zářícím vzduchem. A před se dolů obrátila zraky, na spoustu lesů v různých tónech zeleně splývající v dál v tajemné modravo. Ticho nad lesy, i bílý oblak vysoko nad tím jezerem zelena tiše odpočíval.

Hleděla přes ně do dálky; hledala stranu svého rodného kraje, zatesknila po něm a zatoužila. Než prchnouti nemožná. Viděla své průvodčí u stavení, jak ji hlídají. A dobře, že ji střehou. Kdyby upadla zase v moc Poberovu, kdyby musila opět zpět – Ať ji vedou kamkoliv, jen ne k němu. Stíhá-li ji, unikne-li mu, bude-li moci dál, nebo bude-li nutno ještě zůstat v té bídné, začazené díře, mezi těmi lidmi.

Pozdě odpoledne přišel Mařík požádat ji, aby sešla dolů, že pojedou dále, cesta že je volná. Strání dolů sestoupila, koně jí vedli, v ouvale zas usedla do sedla. Dojeli silnice v lese, kdež na ně čekali ostatní z průvodu, a dali se zase vpřed. Byl už soumrak, když se dostali k Lučenci. Tam je jízdná hlídka zastavila, ale jak Mařík ukázal Talafúsův list, pustili je. Márie si hrubě nevšimli.

Vyjeli z luk cestou vzhůru do výšiny k nové tvrzi, kolem ní a dále pak plání přes nevysoký svah a zase širou plání. Byla pusta, šeřilo se v ní. Váha osamělé studny černala se vzduchem, dále se leskla jakási kaluž mdlým odleskem. Před nimi hradba černého lesa. Dlouho jím jeli, tmou a tichem, až pak vyrazili opět do volné krajiny. Byla noc a tmavá. Proti nim v obzoru jako závora napříč táhla se výšina; z té výšiny zahořelo proti nim světlo. Když dojížděli, poznala Mária, že tam tvrz nad černou vsí jako vymřelou, na výšině zrovna nad silnicí, ze vsi ke tvrzi vedoucí.

„Co je to?“ zeptala se Mária.

„Ožďany tvrz.“

„Kdo ji má?“

„Pan Jiskra. Je tam jeho posádka.“

Zachmuřila se; hněvně ji dojalo, jak uslyšela tu odpověď. Všude Jiskrova moc, všude ti Češi.

Vesnice spala; jen psi je vítali a pronásledovali štěkotem. Vyjeli vzhůru do chlumu, ke tvrzi, a tu se zastavili. Stráže na valu volaly, Mařík odpovídal; za chvíli zaskřípěla kolečka ve bráně, zarachotily řetězy, svoditý most spouštěl se zvolna na příkop černou tmou zatopený.

Vjeli do nádvoří, kdež se kmitalo světlo hořících loučí i rohové svítilny. Bradatý velitel posádky, z lože vyburcovaný, rozespalý, polooblečený, v plášti, přijal je a přehlédnuv list, jejž mu Mařík podal, zavedl Máriu do (...)

(......)