Alois Jirásek

BRATRSTVO I - BITVA U LUČENCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXVII

Při ní, v plném měsíčném světle, stál Talafús z Ostrova, v bílé sukni se zlatě třpytným pasem, s mečem po boku, čapku v ruce, vzpřímen, štíhlý jako strom. V tom stříbrném přísvitu měnilo vše barvu: i čelo, teď bělejší pod černými vlasy, tvář i oči i bělostná sukně.

Talafús Máriu čekal, a přece byl překvapen. Jako zjevení před ním stanula v bílém rozjasnění, štíhlé, vábné postavy v tmavých šatech. Tvář, unyle pobledlá, v mraku havraních vlasů okouzlovala i oči ve stínech dlouhých černých řas, temnější, hluboké jako tajemná tůně. Byla krásná a v tu chvíli svůdná mu a žádoucí.

Usmál se, pozdravil ji bezděky tlumě hlas, podotkl, že přišla po namáhavé cestě do velkého hluku. Jako by neslyšela těch šetrných slov, zeptala se přímo, nedočkavě, jsou-li tu uherští vězňové.

„Jsou, ti, kterých nikdo nevyručil, nevyplatil. Proč se ptáš?“

„Když jsem zvečera stanula tamhle,“ ukázala k oknu dosud otevřenému, „zaslechla jsem zdola maďarský zpěv.“ Snažila se, aby mluvila klidně.

„Toť možné, v tu stranu je chovají.“

„Na řetězích.“

„Ano,“ přisvědčil klidně.

„A těžko robotují –“ Pověděla, co před chvilkou pozorovala, a že snad pracují u studně hradské.

„Robotují tam, je nadmíru hluboká, šlapou kolo, vědra vytahují a jinak, jak už vězňové robotují.“

Bodalo ji, jak to lhostejně povídá. Stála však klidně a přemohla se, i když jí připadlo, aby se zeptala, zná-li jejich jména. O tom se však zmínila, že asi po těžké práci nemají takové večeře, jako ti tam v nádvořích.

Usmál se i divil, co že se tak o ně stará.

„Jsou moji krajané,“ řekla to měkčeji a jako by prosba za ně zachvěla se v tom zvuku.

„Budiž jim k vůli tobě, paní, na dnes přilepšeno,“ řekl spěšně, s úsměvem, „budu pamatovati jistě. Ale ty sama o sebe se nestaráš.“ Ukázal na stůl, kde stálo jídlo netknuto.

Zamluvila to a zeptala se, je-li tu rotmistr Třikrátzlej se svou manželkou.

„Nebyli tu. Třikrátzlej táhl s rotou do Kežmarku, jak jsem slyšel ve Zvoleni. Jak je znáš?“

„Ze Žiliny, tenkrát, když mne Bodorovský, muž, prodal, jak jsem ti u Zvoleně napověděla –“

„Prodal! Poberovi –“

Přisvědčila zasmušile.

„Prodal jako děvku nebo jako –“ Nedořekla; v očích jí zajiskřilo, chřípě táhlého nosu se jí zachvěly. „A dřív už jsem byla prodána, jemu, Bodorovskému,“ přidala trpce.

„Tys ho nechtěla.“

„Musila jsem, strýc mne donutil.“

„Buď dobré mysli, jsi teď z jeho moci i z Poberovy.“

„V tvé –“ Chtěla se usmát, nemohla však.

„Ale já tě nekoupil,“ odvětil s tichou výčitkou.

„Ne, ne. Tys mne osvobodil,“ vpadla kvapně, ne však s vřelým uznáním a ochotně ráda, „tys mi pomohl.“ Chtěla doložit, bude-li jen svobodná, zamlčela se však a děkovala:

„Bůh ti za to žehnej!“

„Už se mne snad tak nebojíš.“ Znělo to jako žert, rozjařené však oči dychtivěji utkvěly na jejích rtech.

„Nebojím se.“

„Ale na Ožďanech –“

„Jsi rytíř.“

„A tvůj věrný rytíř,“ postoupil k ní blíže, „budu se o tebe starat, rád tvé přání vyplním.“ Mluvil už bez úsměvu, vřele a netlumil už (...)

(......)