Alois Jirásek

BRATRSTVO I - BITVA U LUČENCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXVIII

Mária tu bouři viděla. Zarazila se, když propukávala, když se strhla, když se až k ní vzhůru vznesl příval divokých hlasů, když z výše své přehlížela všecko vášnivé hnutí, makoviště zrudlých, vousatých hlav a nesčetné ruce nad nimi vztyčené a hrozící. Tím více pak žasla, když uzřela, jak ten přižloutlý hejtman vstal v chmurném klidu, jak do té bouře zahoukl a jak ji zkrotil.

Zkrotil, zkonejšil je. Více se již neozvali a klidně, jako jindy po bituňku, zavřel okovanou truhlici, klidně odcházel s písařem, nanovo, usměvavě čapku přešupujícím, a se staršími. Záplava ze dvora se roztěkala do hradských stavení, fortnou i branou do druhého nádvoří.

Mária v tu chvíli už nestála na pavlači. Nechtěla, aby ji zhlédli. Ustoupila zase do vystrojené komnaty. Dojem toho bituňku však ji neopustil. Tížil ji a chmurný, přísný Aksamit stál jí pořád před očima. Ten by s ní tak nejednal jako Talafús. A jak zacházel s Imrichem, měl-li ho v své moci! –

Pojednou zarachotil zámek ve dvířkách. Nadála se Talafúsa, rychle se ohlédla. Než žádný hejtman, žádný rytíř, ale obě dívky, které jí ráno posluhovaly, každá s balíkem zahaleným v plátně. Látky přinesly, kus drahého lindiše a jemného flanderu hřebíčkové barvy, bělostný kment, planého aksamitu kus, roušku z poučníku^[84] se zlatými kraji, a k tomu špendlíky ne mosazné, nýbrž stříbrné.

Mária se až lekla, vlna však zálibné radosti byla mocnější, když tak znenadání, jako na zavolanou, jako by někdo vyčetl, uhodl její přání, zjevily se jí krásné a drahé látky. Ani se neptala, kdo to posílá, a dívky ani nehlesly. Rozloživše dar před paní, odešly. Mária přehlížela lindiš, jemné sukno i aksamit tmavě zelený, bílé prsty její ohmatávaly látky, povznesly bělostnou roušku proti oknu; byla hebounká, jako z pavučinky, jako dechová –

Co si přála a čeho potřebovala, pojednou měla. To zase Talafús pamatoval; stará se tak hned od prvního okamžiku, co ji spatřil, a jak šetrně! Opřela se loktem o stůl a nachýlená nad látkami se zamyslila. Do radostného vzrušení padaly stíny. Odkud to všecko je! Jistě z kupeckých vozů, jež ti tam, ze zásady na cestě, v lesích přepadli a vydrancovali. Pro to zboží byl a snad je nářek nebo strhl se i zápas a tekla krev –

Vřelé uznání i záchvat vděku, jež v první chvíli ji jako přepadly, chladly, jak padl na ně také stín černé, mstné myšlenky. Sobě ji chce Talafús strojit a ulákat ji hříšnou nádherou. Musí-li to vzít, musí-li se vystrojit, vezme, vystrojí se, ale ne jemu, ne jemu, a když, na jeho zkázu!

Talafús po chvíli přišed, zastal Máriu zamyšlenou. Poděkovala mu, ale vážně, takže překvapen řekl:

„Tebe to, paní, netěší!“

„Staráš se velmi, jsem ti vděčná.“

„Ale vděčnější budeš,“ řekl ne bez výčitky, „povím-li ti o krajanech, že jsem učinil, jak jsem slíbil.“

Kvapně pozvedla pochýlenou hlavu a upřela na něj oči, dychtivě čekajíc, co poví.

„Abys věřila –“ Obrátil se a vyšed ke dveřím, vychýliv se do přední jizby, kynul tam rukou a zase ustoupil. Kroky se tam (...)

(......)