Alois Jirásek

BRATRSTVO I - BITVA U LUČENCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXIX

Pobera z Lomu nevím kam domů, hned jak své jezdce umístil v Lučenci a u něho, zajel do nedaleké nové tvrze. Jindy byl by ji více prohlížel, více si jí všímal a všeho ruchu v ní i kolem, než jemu záleželo té chvíle více na bezpečných zprávách o Márii a Talafúsovi.

K veliteli Matěji z Kněžic se ani nedostal, ale od jednoho padesátníka se dověděl, že Jan Talafús z Ostrova jel tudy předevčírem s nevelkým průvodem o několika jen koních, a bez ženské, najisto, jak to opakoval padesátník, jenž na své oči viděl Talafúsa i jeho průvod. Jiní to také tvrdili a to, že se na Lučenci dlouho nezdržel, že jel na Ožďany a dále na Muráň.

Poberu to zarazilo, než nerozehnalo mu mrak důmnění, zvláště když ještě doslechl, proto že nebyl průvod Talafúsův velký, poněvadž byl kusý, neboť před ním jel tudy, kolem tvrze, houfek jeho lidí a také směrem na Ožďany. A jeden z hlídky, jež je stavila, dušoval se, že s nimi jela nějaká ženská, v čapce a dlouhém plášti.

Pobera vrátil se nespokojen a rozmrzen, že mu zhasla jiskra, která měla rozžehnout světlo. Sám už nebude moci nic podniknout, aby šlakoval, aby stíhal po stopě, a to právě, když začínala být patrnější. Služba ho požene dál, v jinou stranu, a on musí spolknout zlost, nesmí, nemůže se vymstít za to, jak ho ošidili, co peněz zbůhdarma vyházel, aby jinému přivedl a přepustil krásnou Maďarku, sám na ni ani nesáhnuv.

Toho večera si znamenitě přihnul. Při tom se měl zle Vaško, na nějž přes tu chvíli zahromoval, zle se měli Maďaři, kterým hrozil, že uvidí, co jim dá, jak se s nimi vyrovná za lstnou paničku, až budou mít červeno před očima, hrubě červeno. –

V sousedství Poberovy roty tábořila Kozicova. Koně u kolíků nebo volně se popásali, jezdcové si hověli v trávě pod duby ve stínu nebo ohně zatopili: jiní k potoku doběhli ochladit se i vykoupat.

Zemané z Podhradí i ostatní sehnali se většinou kolem starého Dobáka, zarostlého a vlasatého, se zubřím rohem při boku a starým křížkem kovovým na řemeni; schumelili se kolem něho i kolem jeho „chlapce“, ramenatého siláka, málomluvného, stále tiše se usmívajícího. Úsměv ten nezhasl, ani když starý Dobák na něj promluvil zkrátka a zostra hromově, jak měl v obyčeji a jak jednal i se zemany. S každým z nich se hned seznámil a s každým jako by jednal odedávna.

Nejvíce s velikým Matukou Jurem s obrovskými ostruhami; na Chujavu však nějak spatra hleděl a řekl s úsměškem o něm synovi a Matukovi, před tímto chrobákem Chujavou že budou Maďaři utíkat –

Pozdě odpoledne jel Lučencem Jiskra s pánem ze Zvířetic, Burianem, Dubákem z Čivic, Mikulášem Střelou z Rokyc. Také Jiskrův kněz jel s nimi a písař i šedý Lapka komorník a četa jízdných, po zuby ozbrojených kušemi i kopím, a pacholci s příručními koňmi a se soumary. Ostatní vojsko a vozy ještě nedorazily, než blížily se již. Jiskra se v městečku ani nestavil a rovnou na nedalekou tvrz.

Přestav hovořiti s panem ze Zvířetic, jenž mu jel po boku, obzíral s koně novou tvrz před sebou na dlouhém návrší (...)

(......)