Alois Jirásek

BRATRSTVO I - BITVA U LUČENCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XL

Rota Janka Kozice Vlka vyrazila dle určitých rozkazů, jež jim dány už ve Zvoleni, s rotou Jana Pobery z Lomu nevím kam domů od Lučence na jih, dolů Ipolou na Dolní zemi. Koně klusali bystře bez obtíží; jeliť rovinou a dusné parno netížilo. Po ránu rozšuměl se i tichý déšť.

Jeli bez nesnází, poněvadž po nepříteli nebylo památky a lid, všude tu již maďarský, v ničem se jim neprotivil. Dal, co bratříci chtěli; leckdes před nimi i uprchli a dobytek odehnali, zbytečně však, neboť bratříci šetřili zatím krajiny Lučence ne vzdálené. Na hold měli další končiny, kam musili proniknout, kde měli hledat nepřítele i trestat ho na jeho končinách.

Rovná krajina před nimi se víc a více šířila. Míjeli mnoho luk při řece, míjeli pole, z nichž bylo již sklizeno. Sem tam vyvstávaly z nich vysoké stohy jako stíny v tom deštivém zamžení, v němž se na východě a na západě rozplývaly chlumy a vrchy v šedomodré siluety.

Když se před polednem u Tarnic přepravili přes Ipolu, pustili se rovnou na jih. Nevyjasňovalo se. Husté, temné šedo rozpjalo se od obzoru a zatáhlo jednou litinou nebesa. Jen rackové se v něm bíle odráželi, jak poletovali nad zmočenými lukami.

Jezdci halili se v pláště a málo mluvili, jedouce opuštěnou cestou, v níž se blýskala voda. Ondrejko zmlkl a přestal vyhlížet. Nadál se, jak míli, budou na nepřátelském, že vrazí na odpor. A zatím projížděli vesnicemi jako po svém a nikde se ani ruka proti nim nezdvihla. Jen strach viděl a sem tam mračný hněv v očích mužů. To mu bylo málo.

Pozdě odpoledne dal pojednou Janko rozkaz, aby rota zarazila. Přiharcovalť od Pobery jezdec, jenž oznamoval, že Pobera žádá, aby rychle k němu přirazili proti městečku, jež stráže ohlásily, městečko s klášterem. –

Za půl hodiny obě roty, přes čtyři sta jezdců, dorazily k Szécsény, nad něž vynikal klášter v hustém stromoví. Udeřili na ně.

Ondrejko tu poprvé uviděl hrůzu a zmatek. Jak městečko svírali, jak on s několika jezdci vrazil do úzké ulice, prchali z ní obyvatelé a chtěli i dobytek odehnati. Pustili jej, ulička však nestačila v té chvíli zmatku. Vyděšený dobytek, brav i skot, se tlačil a mačkal, ovce bečely, krávy řvaly, mužští domácí do nich bili, kleli, ženy křičely.

Do té vřavy a mačkanice vrazil Ondrejko. Nemohl a nechtěl čekat, musil kupředu. Křičel se svými na lidi, pobídli koně, bili šavlemi do dobytka, jenž mačkaje se zvedal hlavy a mhouřil oči. Když z něho vyrazili, kmitlo se Ondrejkovi kdes vpravo u stavení košilaté dítě, jako strnulé, strachy bílé kolem nosu, s očima vyjevenýma, vřískající. A vedle stařena, nevšímajíc si dítěte, zděšením zpitomělá, spínala ruce.

Dlouhým městečkem lítali bratříci na koních, nahé meče a šavle v pravici, zaháněli lid do příbytků, obsazovali kdejaký východ. Z hluku a křiku překvapených obyvatelů vyrážely jejich pokřiky, rozkazy, hrozby. –

Když Ondrejko si proklestil cestu z uličky, vyjeli na volnější prostranství a zatočili k nedalekému klášteru, před nímž pod vysokými a košatými lipami zahlédli (...)

(......)