Alois Jirásek

BRATRSTVO I - BITVA U LUČENCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XLII

Od onoho jitra před výjezdou v Lučenci, kdy si Ondrejko postěžoval, že je opatrován jako chlapec, Janko ho nechal. Nebyloť proti jeho přísaze, a rád byl tomu ohni bratrovu, že tak pamatuje na to, co mu otec uložil, že dychtí pomstit Štefana bratra.

Proto, když se s Poberovou rotou rozloučili, když nastávalo Jankovi samostatné dílo a když všechen houf dělil dle způsobu českého vojenství, přijal Ondrejka do prvního houfce ztracenců, který vyjel napřed. Houfec ten, v němž kromě obecných jezdců jel na vraníku také Chujava alias Slimáček, s červeným, malovaným terčem, Rakolubský, Jiří Slamko z Ivanovců, vedl jejich krajan z Trenčínska Blažej Sebeslavský z Haluzic, armalista sivých knírů a rudého hrdla, jehož nyní mu nebylo vidět, jak měl šišatou helmici s nánosníkem a od ní přes týl a hrdlo kroužkový kryt.

V druhých ztracencích, jež vedl Radvanský, jeli mladý Švehla, dlouhý, hubený Martin Šumichrast orlího nosu a modrých očí, veliký Matuka Juro s ohromnými ostruhami, starý Dobák s ním se spřátelivší, a usmívavý, ale jako němý, hranatý syn Dobákův. Jano Nejtušiak s vlčím psem drželi se vzadu při houfci.

Obojí ztracenci jeli před posilci se zasmušilým Janem z Kozolup v čele a před valným houfem, jemuž velel sám Janko Kozic a v němž byli ostatní slovenští zemané, jak se sjeli ve Zvoleni, vedle obecného mužstva slovenského i českého. Slovenčinu však v tomto houfu bylo všude více slyšet.

Obojí ztracenci postupovali drahně napřed, různo od sebe, aby zjistili cestu a dali v čas návěští. Navečer přejeli přes hranice novohradské stolice do hevešské, kdež měl jagerský biskup rozlehlé statky. Začínaly u Gyöngyöše, jenž jim zůstal po pravé ruce, k jihu.

Hned první noci zhlédli ztracenci Sebeslavského něco neobyčejného.

Jak opatrně klusali při úpatí lesnatých chlumů, rozhlíželi se pátravě širou krajinou, vyjasněnou září měsíce. Pojednou spatřili vpravo v rovině jezdce na černém koni, jedoucího směrem k nim; byl ve stínu, neboť měsíc té chvíle se zabořil do mraku. Sebeslavský zarazil četu na pokraji hustého háje, v černém stínu rozložitých starých dubů.

Osamělý jezdec zastavil na rozcestí, z něhož jedna cesta vedla směrem k nim, druhá na východ k Gyöngyöši. Rozhlížel se, váhal. Měsíc vyletěl z hustého mraku, krajina zjasněla a jezdec na černém koni, jenž stál jako vrytý do země, zahořel. Rudý plášť mu vzplanul v náhlém rozjasnění tvrdou, jasnou červení, i rudá čapka.

Na vraném koni, jenž ohnul hřívnatý krk a jemuž hříva hustě padala i do čela, do očí, zarděl se plně tvrdě červený pokrov pod sedlem i červené šalangy u sedla, červený kantár i červené prsosiny s blýsknavými puklami. Vytáhlý jezdec, jenž vysvítil v záři měsíce jako krvavé zjevení na vraném koni, držel přes rameno velký meč v široké pochvě, jež se zdála také rudou.

„Krvavý posel hevešské stolice!“ zvolal tlumeně malý, ale sporý Slamko z Ivanovců.

„Insurekcia!“ zvolal Chujava a rozhodil zapomenuv se ruce od těla.

„Na něj!“ Ondrejko potrhl uzdou.

„Snad ne (...)

(......)