Alois Jirásek

BRATRSTVO I - BITVA U LUČENCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XLIII

Janko ustupoval se svou rotou rychle. Za nimi hrnulo se nebezpečenství; také maďarské obyvatelstvo se nápadně změnilo, jak si musili povšimnout. Vracelo se do opuštěných vsí, neskrývalo se, nekrčilo, ale vzhlíželo temnými pohledy netajené nenávisti.

Rota jela večerem i do noci, až ji Janko Kozic zastavil, poněvadž koně byli příliš umdleni. Jezdci ulehli v širém každý u svého koně, jichž neodsedlali; jen sedla jim uvolnili. Janko nedovolil ani ohníčka zatopit a opatrně rozestavil ponůcky.

Ondrejko si vyňal ze sedla nádobku s mocnou mastí, Chujava mu za svitu hvězd natřel ránu i obvázal. Jen to dokonal, ulehl Ondrejko na holou zemi, zmožen únavou, a usnul jen se natáhl, zrovna mezi Chujavou a Rakolubským. Usnul tvrdě a ranná zimnice ho neprobudila. Zato za ranního šera strašlivý zvuk, jako když vystřelí. Vytrhl se, vyskočil.

Starý Dobák rozcuchané brady troubil na zubří roh. Probudiv se časně zahlédl, že z polí ranním šerem žene se k nim jezdec. Jen pomyslil, že to ponůcka, aby ohlásila nepřítele, pokřižoval se a chytl svůj roh. Mrtvé by byl zburcoval. Všichni kolem vyskočili, každý hned utahoval sedlo svého koně, a než vsedli, hlásila hlídka, že zahlédli v šeru silný houfec jízdných.

Rozespalí, v ranním chladu pustili se za valným houfem, kamž Sebeslavský, nyní správce obojích ztracenců, poslal oznámení. Spěchali vpřed, ale ohlíželi se dozadu. Jako mračno začernal se v šerých ještě polích houf huňadovců na koních; také vpravo ukázal se druhý a silnější. Děsivý křik letěl před nimi jitřním hlubokým tichem.

Starý Dobák pokřižovav se sevřel těžký topor s ostrou sekerou a zvolal na syna:

„Křížem se přežehnej, nepouštěj se mne; a máš-li řemínek spravený?“

„Mám, otecko, neboj se.“

„A nikoho nejímej, neživ těch psohlavců. Nu, už tu jsou –“

Země duněla, hluk letěl k nim, a pojednou je zatopil náhlý, divoký řev Kumánů na koních, s šavlemi nad hlavou. Šípy zafičely nad hlavami, kolem uší a jako hejno ptáků svištíce přeletěly. A pak náraz. Dlouhá kopí v první řadě jiskrovců chvíli zdržela zuřivý příboj, až přesila jako proud se mezi ně vedrala.

Ondrejko se bil jako poprvé. Ránu v paži ani necítil. Zato v noze zabolelo náhlým bodnutím, a cos teplého mu ji zalilo i škorni. Než oháněl se jako bez sebe, popuzen, že se Uhrům tak podařilo. Někdo mu chytil koně za uzdu. Sekl po něm, ale vtom se kůň obrátil, sám stržen jinými. Starý Dobák se Ondrejkovi kmitl, zrovna vedle, i „chlapec“ jeho.

Křik Kumánů bouřil vpravo, vlevo, všude. Viděl, že je zle, že jsou jim nejen ve hřbetu, nýbrž že je všechny rozrazili, že je tepou a honí. Na krev v obuvi, na ránu v noze zapomněl; necítil bolesti, jen vztek ho popadl, že má před Kumány utíkat. Obracel koně, trhal uzdou, bodal ho; zvíře však zdivočené neposlechlo, nedalo sebou vládnout. Jako strachem posedlé hnalo se vedle jiných a za jinými ohromnými skoky, až bílá pěna z něho prchala i v kuších lítala od udidla.

Ondrejko pojednou zahlédl vedle sebe Kumána, an se napřahuje po jezdci (...)

(......)