Alois Jirásek

BRATRSTVO I - BITVA U LUČENCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XLIV

Matěj z Kněžic byl spokojen. Poslední práce na tvrzi šly, jak počítal a jak Jiskrovi slíbil. Už měl jistotu, že ho nepřítel nepřekvapí v nedodělané tvrzi. Hlavní zásoby čekal z Dolní země, kam vyslány oddíly pěších s vozy a jízda Poberova s Kozicovou. Po nějaký den chodily, když od Lučence odtáhli, o nich dobré zprávy. Ještě také uslyšel, že se Pobera a Kozic rozjeli, než poté určité noviny vyschly. Jen nejasné zvěsti přineseny, že se všichni pustili hluboko do Dolní země, nejdále jízda; Poberu snad že někde zajali nebo že mu rotu rozprášili.

Z hevešské stolice vzkazovali bratři, jak se jim daří, jak holdují na statcích jagerského biskupa. A pak ticho tu jako tam.

Až jednou odpoledne, schylovalo se na bouři, na červencovou těžkou bouři, zavolali Matěje z Kněžic od brány, kdež přehlížel zavíradla, aby se šel na val podívat. Po nebi se divě honily černé mraky, obzor zhoustl do černého modrava. Všecka lučinatá rovina od tvrze k městečku i dále v těžkém přítmí; do něho trčely osamělé duby, jejichž ztemnělé koruny prudce se zmítaly a hučivě šuměly. Chvílemi jen prosvitly, když blýskavice zahořela sinavým zážehem vysoko do zbouřených mračen.

Rovinou od městečka ke tvrzi táhla jízdní rota; v čele rotmistr v plné zbroji na vysokém hnědáku, za ním v první řadě bubeník na bílém koni. Rudý praporec se vzdouval nad helmicemi prudkou vlnou, jak ho praporečník držel za cíp k praporečnému dřevu. Za rotou i vpravo od ní stádo koní; jejich různé barvy, bouří tlumené, ostřeji vyrazily, když se blýskavice přes ně a nad nimi mihla. Zpestřili se vraní, hnědáci, bílí i straka sem tam; bylo vidět, jak jim hřívy vlají na krku, nad čelem, jak se ten onen vzpíná a děsí.

Za koňmi dál černá řada vozů s průvodem pěších i jezdců. Všechno táhlo ke tvrzi. Bylo slyšet veselé troubení z řad jízdných i pěších, pak u tvrze již jásot i zpěv, jenž zaléhal do větru a temného dunění daleké bouře. Z valů a na tvrzi také zajásali, kývali příchozím a kdos bez příkazu, o své vůli, rozhoupal v té chvíli zvon ve věži u kostela, jediný, jejž tu nechali.

Tak se vracel Jan Pobera z Lomu nevím kam domů z výjezdy, s kořistí, vesele, tak ho na Lučenci vítali.

Vozy a lid jeho rozložili se táborem pod tvrzí. On sám přijel nahoru, kdež ho Matěj z Kněžic uvítal vesele i s domluvou, když mu Pobera v jizbě pověděl, jak trestal Uhry, co veze, jaký měli boj, kam až dorazil se svými bratříky jízdnými, bez pomoci, sami, až k samé Pešti –

„Ďas tě posedl, bratře!“ zvolal Matěj z Kněžic nad svůj obyčej živě. „Víš-li, žes mohl zničit celou rotu, a my jízdných nemáme nazbyt. Ale jinak ti čest a sláva. Tak daleko ještě nebyl nikdo z Čechů. Nu a teď si odpočineš.“

„Odpočinout?!“

„Pojedeš do Rimavské Soboty, na kraj Rimavské doliny. Je potřeba tam zesílit posádku proti Uhrům v Hodějově. Kdyby tudy chtěli vrazit na půlnoc. Jiskra tak poroučí.“

Pobera nebyl rád. Stáhl obočí, mlčel, než pojednou mu svitlo v rysích očích.

„Jak daleko ze Soboty na Muráň?“ zeptal se.

„Den (...)

(......)