Alois Jirásek

BRATRSTVO I - BITVA U LUČENCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XLVI

Ondrejkovi se v lučenecké tvrzi dařilo. Rány hojily se nad očekávání rychle, takže se ranlékař divil, jak hojí ta mast, kterou mu dával. Nevěděl, že ji Ondrejko schovává i zahazuje a že rány natírá tajně mastí, kterou mu Zuzka přinesla od bohyně. Chujava, nežli odjel na jeho koni, vybral ten hrníček z Ondrejkova sedla a donesl jej raněnému. Ten byl přesvědčen, že jenom tato mast pomáhá, jakož také svatosvatě věřil, že z krutého boje vyvedlo ho jenom kouzlo zašité v pasu, jejž nyní měl pořád na stolici vedle lože, a často také před sebou na přikrývce. Hledíval na něj a dlouho vzpomínal, v rodný kraj zacházel, do zemanského podhradí, k Zuzce –

Když ranlékař, chvále rány, jak se rychle hojí, podotkl, to že takhle bude moci Ondrejko za bratrem do Soboty, že by už brzo mohl na voze, zakroutil Ondrejko hlavou, že ne, že tu ostane.

„Ale Uhři nás oblehnou a bude třeba zle.“

Ondrejko na okamžik přivřel oči, jak jako přeletem mu připadla Moldava, jak jí Huňad dobyl a zohavil tam a osekal Štefana a všechny. Ale jen na okamžik. Hned zas otevřel oči a kvapně, prudce zamítl:

„Ne, ne, zůstanu. Právě proto. Aby se zdálo, že utíkám před bojem, že se bojím Uhrů.“

Jen ranlékař a žoldnéř, jenž mu posluhoval, k němu chodili. Jinak ležel v osamělé cele skoro celý den sám. Byla tichá, odlehlá, okno její hledělo do vnitřního nevelkého nádvoří. Z lože do něho neviděl, jen vrchol koruny lipového stromu.

Často tkvěly jeho zraky na jeho zeleni, už vadnoucí, v níž, jako v bujné kštici sem tam bílý vlas, prosvitoval nejeden žloutnoucí list. Hledíval na něj, jak tiše v stínu odpočívá nebo jak se vyjasňuje, když se zlaté paprsky na něj spouštěly, nebo jak se čepejří jako chochol u větru, jak se větve houpají, klátí a zmítají. Rád slyšel jejich šum v tom tichu a kolikrát ho to suché šustění ulákalo v dřímotu. Chodba před celou jenom někdy zaduněla pádnými kroky a rozléhala se drsnými mužskými hlasy; spíše ze dvorka se ozvaly a tam i píseň, česká, vážná, pobožná. Ondrejko, když ji uslyšel, modlil se. Než i jindy častěji šeptal modlitby, ráno, za dne, večer, prose, aby ho Pánbůh brzo pozdravil, aby chránil všechny doma, Zuzku, Janka. Vzpomínal, pošle-li bratr domů zprávu, zdaří-li se mu, a kdyby tak z domova došlo vzkázání, jen slovo, aby věděl, jsou-li zdrávi, co dělají. A zase rány přehlížel a počítal, kdy asi bude moci vstát, kdy zase by se mohl chopit šavle.

Nejednou také vzpomněl na pány bratry, kteří se s nimi z boje nevrátili, na Kuděraše, Slamka z Ivanovců, co asi s nimi, žijou-li, či leží-li kdes v poli. A co kolem, jak ve tvrzi. Než neměli na něj času. Pojednou však přišel společník i ošetřovatel. Jano Nejtušiak Hurčala i s bílým svým vlkem ovčáckým. Matěj z Kněžic mu přikázal, aby pobýval s panicem a posloužil mu.

Hurčala vypravoval, jak se sem dostal, co zkusil, vzpomínal na pány, na Dobáky, a teskně. Bylo mu úlevou, že mohl o nich vypravovat, a Ondrejko rád poslouchal. Slýchal o jejich lesích, o medvědech a lovech, o vlčích (...)

(......)