Alois Jirásek

BRATRSTVO I - BITVA U LUČENCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XLVII

Jiskra přijel na Muráň dříve, nežli se Petr Aksamit nadál, hned třetího dne po odjezdu Talafúsově, ale již pozdě odpoledne. Na hrad vyjel s malou družinou, v níž byl také kněz, šedý komorník Lapka a Žáček v černém studentském pláštíku s kabelkou a dýkou u pasu. Roty Jiskrovy položily se táborem na dolině pod hradem, na krátký odpočinek, jenom na nocleh.

Hejtman všeho bratrstva Petr Aksamit uvítal nejvyššího kapitána Horních Uher u druhé brány hradní a zavedl ho do klenuté síně hrubých zdí, kdež se po parném dni, po unavující jízdě mile sedělo. Příjemné chladno tu vanulo a víno, jež postavili na stůl z hlubokých skalních sklepů hradních, bylo studené.

Jiskra si liboval, víno chválil, s veselou začal a zasmál se, když přeptav se na Talafúsa, uslyšel, že si sem přivedl nějakou ženinu, že ji tu má.

„Sličnou, podobnou^[96]?“ ptal se kvapně a dost dychtivě.

Aksamit se ani neusmál. Stáhl černé, husté obočí, pohladil nevrle kníry; přižloutlá, hubená tvář, všecka vyholená, se zakabonila. V bratrstvu skoro všude se v zásadách změnili za ta léta, co z Čech vytáhli a cizím sloužili. Vojna silně poroučela i omlouvala, pro ni musil i on bratříkům leccos přehlédnout; on sám však zůstal přísným, pobožným táborem.

Otázku Jiskrovu měl za lehkovážnou.

„Toť dvojení srdce, jak Talafůs jedná. Ženu má, a –“

„Ach Petře, rozuměj! Srdce se mu rmoutilo, chce zahnat toužebnost.“

„Takým marným utěšením. A Uherkyně!“

Jiskra se tomu zasmál.

„Petře milý, ty ani Uherkyním nepřehovíš! Tím i mně oči vytýkáš. Já měl také Uherkyni a vzal bych si ji zas.“

„Abys pro ženskou milost nevadl a neposlouchal!“

„Ho, poslouchal jsem nebožku?“

„Ale Vídeň posloucháš, Němce!“

„Jak, co mluvíš! Němce, Vídeň! Já! Ne, já jenom svého krále, bratře, tomu jsem přísahal, a věrný hejtman –“ Jiskra se přestal usmívat, a v očích se mu rozžehlo ostrým svitem.

Aksamit, sedě na židli, opřen loktem o stůl, pozdvihl klidně pochýlenou hlavu a klidně, jako by kapitánova pohnutí ani nepostřehl, doplnil: „Odejdeš za to s hubeným koláčem.“ Opakoval i dál tak klidně a určitě, jako by odněkud četl, to, co uložil Talafúsovi, aby Jiskrovi pověděl, že se příliš ohlíží po Vídni, že by sám tu mohl panovat s pomocí bratrstva tak jako Huňad na Dolní zemi, ten že se po Vídni pranic neohlíží. A dodal:

„Co ti, bratře, dají za tu věrnost. Těch šest penízků ti ostane,“ ukázal na Jiskrova prsa, na nichž leželo na zlaté šňůře šest stříbrných penízků, jež mu před lety král Ladislav ještě jako chlapeček daroval. „Těch ti nevezmou. Ale věz, že ve Vídni víc váží Uhry nežli tebe. Tebe mají, dokud nemohou být bez tvého meče. Až se dohodnou, tebe pominou.“

„Oh, mne!“ Jiskrovy spánky zrudly. „Mne s hrady a městy! Se všemi hrady na Slovensku a s vojskou celou! Já vládnu!“

„Teď!“

„A budu; Huňadem se tiskat nedám.“

„A Němci na Spišsku? Ti se věrně a právě k tobě nezachovají.“

„Těm se jedu ukázat, aby nic svévolně nepočínali, aby dali i pomoc proti Uhrům. Na Kežmark jedu. (...)

(......)