Alois Jirásek

BRATRSTVO I - BITVA U LUČENCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XLIX

Eva, sestra kněze Lukáše Luka, oddechla si, když dojeli do Rimavské Báně, nového svého domova. Konec nesnází a trampot dlouhé a namáhavé cesty. V tiché dědině na úpatí lesnatých kopců v pásu luk, do jejichž koberce padaly stíny hojného stromoví nad Rimavou řekou, přijal je klid a odpočinutí. Pohodlí nazbyt sice ani tu neměli; Eva první okamžik, jak vstoupila přes práh roubeného stavení, bratrovy fary, se zarazila a zrak v úžasu utkvěl na prostinkém zařízení chudého obydlí. Když pak osaměla ve své komoře, padlo na ni teskno, jak vzpomněla na domov, na svou čistou, bílou světničku v Chrudimi, tak útulnou a milou, a dala se do pláče.

Až pak se u bratra utišila; byl jí vším, milovala jej, ctila pro jeho učenost a zbožnost. Jeho slova útěchy konejšila, zaháněla tíž, a když pak vedl všechny krajany přistěhovalce vzhůru na ostroh nad dědinu k bílému kostelíku šindelové střechy pod košatými lipami, kamennou obrubou otočenému, zpívala vroucně s ostatními pobožnou píseň. Uvolnilo se jí na posvátném místě. Střílny ve zdi kolem kostelíka a jeho hřbitova byly cos nevídaného i vížka s dubovým podsebitím nad vraty jako v nějaké tvrzi; ale jinak jako by k dobrému, milému známému přicházela.

Kalich na kostele jako v Čechách, zpěv, modlení i výklad, všecko jako u nich doma. Tu bylo nejméně ciziny; tu na ni zapomínala.

Pak práce v domácnosti, již pro pohodlí bratrovo upravovala, zadržovala tesknotu, a u volných chvílích těšila ji milá společnost dětí krajanů vystěhovalců, kteří měli lopoty až do únavy se zařizováním svých hospodářství. Děti přicházely za ní do fary, vodila je do luk nebo zašla s nimi na kraj nedalekého lesa. Hrála si s nimi, sama v těch chvílích ještě dětina, vyprávěla jim a někdy i čtla z bratrova evangelia.

Sama si však nejraději vyběhla nahoru ke kostelíku, na tichý hřbitov zarostlých hrobů ve stínu lip, nebo se pomodlila i zbožně si zablouznila v hlubokém tichu prosté svatyňky, do jejíhož snivého ticha a chladivého šera ševelily ze hřbitova lípy a prošlehovaly chvějící se pruhy zlatého světla.

Bývala tu sama; u střílen nemusil nikdo stát ani nahoře na podsebití nad branou. První čas byli v dědině bezpečni; se slovenskými sousedy v okolí měli nejlepší vůli. Evu těšilo s nimi jednat, naslouchat jejich řeči, její tak podobné a blízké; viděla mnoho nového a zvláštního v obyčejích, v kroji a způsobu života. Stýkala se s nimi více nežli kdo jiný z krajanů, poněvadž docházeli k bratrovi a bratr docházel k nim. A sama ho často provázela.

Lukáš Luk nesloužil jenom svým krajanům v Báni. Chodil také do sousedních dědin, kdež neměli kostel, i na samoty se vydával, do ouvalů i ve stráních, vykládat slovo boží a šířit lásku k posvátnému kalichu. Mladý kněz přibledlé tváře, jíž slušely dlouhé tmavé vlasy i vousy ještě měkké, dobýval si srdcí. Jednalť s každým, i s nejchudším pastevcem jako bratr. Cítili, že to upřímné, i střásali všechnu nedůvěru a z té duše naslouchali, když kázal, často mezi chatami, v ouvale pod stromy, (...)

(......)