Alois Jirásek

F
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XI
MLADÝ VĚK SE DOSTANE K POKLADU DOKTORA SRNKY

Třetího dne po instalaci universitního rektora vypravil se mladý Věk na Linhartský plácek, když jej Pacák filosof po té instalaci tak živě upomenul a znovu pozval. Václav vyhledal dům pod číslem 139, doptal se na kvartýr obou Klicperů, nezastal však žádného z nich doma, ani Pacáka; jen oba malí bratří Nejedlí, oba „bukači“, seděli u stolu. Václav se na nich nedoptal, kam všichni odešli a kdy přijdou; parváni nic nevěděli.

Aby tam zase šel hned nazejtří, se mu nechtělo; později nemohl, zvláště když přijel Patrčka. Z jeho pobytu měl Václav nové známosti, jmenovitě Hýblovu a doktora Srnky, kterého po tom večeru na Staré rychtě několikráte zase potkal v Sirkové ulici i v domě, v průjezdu a také na dvorku.

Václav jej pokaždé slušně pozdravil; Srnka sice poděkoval, ale zkrátka, dosti mrzutě. Václava jako by neznal, jako by jeho tvář nadobro zapomněl. Když Václav za nějaký den po odjezdu Patrčkově přišel večer zase k „vlastenskému“ stolu, seděl už doktor Srnka na svém obvyklém místě u stolku poblíže kamen, pocuchanější hlavy nežli jindy a také již hodně zardělý. Přišel mnohem dříve, nežli chodíval, a pil rychleji.

U „vlastenského“ stolu seděl Václav nejprve sám; po očku pozoroval podivného doktora, jenž přes tu chvíli jezdil svou pintou piva po stole, něco bručivě sám k sobě hovoře. Pojednou pak vztyčil hlavu, rozhlédl se, vstal a rovnou k Václavovi.

„Mladý pane vlastenče,“ začal nepozdraviv, „Jsme pořád v sousedství, tady i v Sirkové ulici -“

„Jsme, pane doktore, ostáváme v jednom domě. Bydlím ve dvoře u krejčího Praxe -“

„Co si vzal tu dýchavičnou bábu kašlavou, aby se nepotrhal prací, aby nemusil mnoho dělat, a přece měl co papat. Dieser Romeo! Und Julie! Wissen Sie? Romeo und Julie,“ opakoval s posměškem. „Keine Gefahr - Aber sonst - Ale co jim povídat - Nikdo nevěří, až když život naučí. Und das Leben ist ein Lehrmeister, mladý pane! Pane soused, musím říct - No, freut mich.“ Uklonil se a šel ke svému stolku. A zase jako by Václava ani nebylo.

Za chvilku přišel mladý Kramerius, za ním Hýbl v šedivém plášti a s ním mladý právník Havelka, jenž s Hýblem bydlil a o němž se Václav ihned dověděl, že byl také v Litomyšli na gymnasiu, ale jen první tři léta, tam že také s Hýblem ostával.

„Pak se mně zatoulal do Hradce,“ žertoval Hýbl, „no, ale přišel zas a zas mne našel; dobrá kopa, nic nezkazí, a čtenář, český čtenář, dobrý našinec.“

Havelka měl poněkud masitý nos a spodní ret povyhrnutý; krásou nepřekvapoval, ale byl urostlý, pěkných, volně kadeřavých vlasů a veselých očí. Začali hned o Litomyšli a Hradec neminuli. Havelka mluvil o Klicperovi, medikovi, o Hankovi, filosofovi, jež znal už z Hradce, jako o kamarádech, o Svobodovi, Chmelovi a Jodlovi. Václava znal už podle jména, jak o něm Pacák i Klicperové vyprávěli; povídal s Hýblem o schůzkách, že mívají vždycky ve čtvrtek schůzku u Klicperů v kvartýru, že tam Václava také čekají, tam že čtou básně, své i cizí, že (...)

(......)