Alois Jirásek

F
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVI
O PANÍ BUTTEAUOVÉ A JEJÍCH DCERÁCH

Když doktor Held ten pondělek po deklamatoriu vykonal svou lékařskou návštěvu v nemocnici Milosrdných bratří, zašel do nedaleké Kozí ulice; byla bídně dlážděna, prostřed měla kaluž, přes kterou leželo prkno pro lepší přechod. Toho dne tiše, ale hustě pršelo. V kalném světle, kdy dláždění blátivě se lesklo a průčelí nevzhledných, špinavých domů mokrem ztemněla, vypadala pustá ulice ještě ošklivěji a smutněji.

Doktor Held vstoupil do domu čísla 747, do jeho dvorku sevřeného různými přístavky, kdež bylo šero jako na dně nějaké rokle. Nic ho nezarazilo, ani nečistota, ani zápach, ani divné výstupky, pavláčky a kouty, ani nevelká, prázdná okna, proužky olova i papírem a loučkami spravovaná. Za své lékařské praxe seznal mnoho podobných místností, zvláště v této čtvrtí a v tomto okolí.

V domovníkově tmavé jizbici, plné malých dětí, dověděl se, že paní Butteauová bydlí v nejzadnějším koutě, jak tam ty schody je vidět. Byly dřevěný a nevedly vysoko. Zrovna proti nim nízké celkové dvéře se starou železnou klikou. Za nimi, v nízké světničce, o jediném okně, s bídnými kamny v koutě, setkal se s paní Butteauovou.

Seděla na posteli na slamníku bez prostěradla, ustrojená bez čepce, v salopu, majíc jedinou peřinku svého lože přes kolena. Vlasy, jež toho dne asi sotva učesala, silně prokvetly za dobu, co ji doktor naposled viděl, to jest před rokem, po zimě, nedlouho předtím, nežli byl prohlášen osudný finanční patent.

Ticho a šero bylo v chudičké jizbici skoro bez nábytku. Zašlé okno osleplo deštěm. Doktor Held často se mrzíval na máteř divadelní rodiny, že svou dobrotou a slabostí kazila své děti, že z opičí lásky vždycky při nich byla a všecko jim přehověla, i když chybovaly, a zvláště Paule, ženě Thámově. Ale když starou paní zhlédl tak opuštěnou a sešlou a v takovém doupěti, politoval ji.

Dala se do pláče, když jej poznala, dojata jeho laskavostí, ale také v záchvatu žalu. V ten okamžik ostřeji bída dolehla a pomyšlení, jak se s ním shledává, jak bývalo. Plačíc, děkovala mu za to, co jí poslal po Jeanovi.

„Tedy dobře donesl, nic neztratil.“

„Ten a ztratit! O bože, to je čipera, ten je opatrný a šikovný a hodný, jemnostpane,“ mluvila nadšeně, na žal už zapomenuvši, „hodný, do ohně by pro bábu skočil.“

„Teď jich ještě neopustí,“ přišlehl Held přísně. Porozuměla, zavzdychala, hned však začala bránit a hájit, ach, děti, chudáci, ty také, ty že by také všecko udělaly, kdyby mohly, jako Loty ve Vídni, ta že, ó bože, ale když bylo nejlíp, pánbůh si na ni vzpomněl a Loty musila odejít, že snad slyšel, oh -

„Slyšel, ano, a litoval jsem jich. Ale,“ měnil tón, jako by se rozpomínal i vyslýchal zároveň, „když jsem u nich teď rok, skoro touhle dobou byl, chystali se z Prahy za dcerou, ale ne do Vídně, nýbrž za druhou, za paní Thámovou.“

„Ano, do Ausiku, a taky jsem tam byla.“

„To byla paní Thámová s tím panem Amlingem.“

„Ten už tam nebyl, když jsem přijela.“

„Nebyl?! Ujel.“

„Ó ne, pane (...)

(......)