Alois Jirásek

F
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXVIII
DOKTOR HELD SE S LORY ROZLOUČÍ

To byla bitva u Chlumce.

Než po této první zprávě žádná jiná, nic určitějšího a zevrubnějšího. Nejistota zůstala, dychtivost rostla. Dne 5. září vracel se doktor Held z nemocnice Milosrdných bratří. Na kraji Spálené ulice chytil jej starý rytíř Eisenstein.

„Pane doktore! Pane doktore, vy jistě víte o madame Dupasquierové -“

„Že se před týdnem vdala, ano -“

„Tedy přec! Je-li možná! A prý -“

„A vzala si toho svéHď strážce nemluvného, toho pana Zimmermanna.“

„A co, pane doktore -“

„Víc nevím nic, leda to ještě, že odjedou z Prahy nebo již odjeli.“

„Ahá! V tom něco je. A co Leon -“

„Mladý „Napo-leon?“

„Jen se smějte, doktore, ale on je, a to všecko, ta svatba, vždyť víme, jak to chodí, že takové milostnice musí se pak vdát a že si je někdo musí vzít. A odjeli, pravíte, do Francie, není-li pravda? Vidíte, jistě do Francie.“

Vtom přiběhl k nim nějaký mužský všechen udýchán, jehož doktor neznal, ale jenž na něj volal:

„Pane doktore, vezou raněné, z té bitvy na saských hranicích -“ A letěl dál. A hned jiný se kolem mihl, všechen zardělý, uhnaný, volaje, křiče před se, na celou ulici, že vezou raněné, že jsou už na Poříčí. Do toho vyvolávání zalehl šum od Starých alejí, několik lidí běželo v největším chvatu směrem k Prašné bráně.

Doktor Held, zapomenuv na rytíře Eisensteina, jenž v tom náhlém vzrušení zmizel, nechtěl věřit nenadálé novině; vykládaje známým ze sousedství, kteří se kolem něho shlukli, že není možná, že by přec od vojska poslali napřed zprávu, nějaké oznámení, jistě, aby se tu mohli na transport raněných uchystat, lože, místnosti a všechno připravit, že přece není možná -

Ale bylo. Sám se přesvědčil, když se také vydal za proudem. Nekonečná řada povozů, většinou samých selských, košatinových nebo fasuňků, mezi nimiž jenom tu i tam jel nějaký okroč žlutě natřený a ještě řidčeji kočár, vjížděla Poříčskou branou za průvodu malého oddílu pěších vojáků v šedých pláštích a bílém řemení. S vojáky kráčeli lehce ranění, kteří vydrželi a nemusili na vůz. Ti s menšími ranami, kteří nemohli na nohy, seděli na vozích zrovna nacpáni nebo jen vpředu i vzadu povozů, vezoucích těžce raněné, ležící na trochu slámě.

Vůz za vozem, konce jich nebylo; z nejednoho vyrazil bolestný výkřik nebo zaúpění, když vůz na dlažbě náhle prudce zahrkl nebo se otřásl. Od Poříčské brány bral se ten smutný průvod do města. Část vozů odbočila na Josefské náměstí, část na Senovážné; průvod však tím nepřestal a také neslábl. Jiné a jiné povozy s bolestným nákladem jely dále Starými alejemi, Ovocnou ulicí; část zarazila na Židovské zahradě, část na Dobytčím trhu, jiná jela od Prašné brány Celetnou ulicí na Staroměstský rynk.

Řady těch povozů jely pak už mezi zástupy lidí. Shlukovali se vpravo vlevo, tlačili se k vozům, jež místem musily na chvilku zarazit, co se uvolnilo. Nejtěsněji bylo v Celetné ulici, kdež úzká prostora nestačila. Účastenství i zvědavost shlukly tolik lidí. Než i ti, kteří (...)

(......)