Alois Jirásek

F
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXI
NĚKOLIK KAPITOL VJEDNÉ

Zima toho roku nepolevovala ani v únoru. Farář Ziegler nezažil na Dobřanech ještě tak dlouhé a tak tuhé. Faru měl zavátu, zahrádku před okny zavátu; závěj tak jako pahorek, plot v ní zmizel nadobro, ani vrškem nečouhal ze sněhu. Cestu do kostela musili denně prohazovat; chodníky i cesta ze vsi, polem, všecky zachumeleny. Sníh na všem, sníh všecko zalehl, ukryl, vyrovnal; oupady zmizely, keře i houštiny, leckde i stromky až po vrcholy, jež pak tu tam označovaly směr těm, kteří musili polem, obroučky na nohou, aby se tak nebořili do sněhu.

Jednou odpoledne v únoru seděl farář Ziegler ve svém vybíleném roubeném pokoji, do jehož ticha neúnavně tikaly kolikeré hodiny po stěnách rozvěšené a pozvukoval oheň v tmavozelených kamnech. Venku zahučel chvílemi vítr; a bílo venku. Vějavka tam, prášenice bělostná, tak hustě rozvířená, že nebylo vidět ani mohutnou lípu opodál před farou.

Farář v teplém, tmavém podvlíkači, v teplých střevících, sedě v lenošce s knihou v ruce blízko kamen, nedbal, že se venku čerti žení. Četl Buffonovu Théorie de la terre; pro ni zapomněl na vše. Až domácí pes jej vytrhl. Zuřivě se rozštěkal venku před dřevěnou „besídkou“, chránící domácí dvéře před závéjemi. Farář, ohlédnuv se k záspí, naslouchal. Kdo by teď, za toho božího dopuštění, v ten nečas -

Pes neumlkal. Farář se zamračil, položil otevřenou knihu na stůl hřbetem vzhůru a šel ven se podívat. Ale již v druhém, předním pokojíku, kdež měl svou bibliotéku a jímž se vycházelo na síň, se zastavil. Venku na síni hlasy. Hospodyně s někým mluvila a ne ostře, vyzývajíc ho, aby šel dál, že jemnostpán je doma a obroučky aby jí dal, ten příchozí, že je dá osušit, a tadyhle že je koště, aby si ometl boty.

Farář otevřel dvéře. V příšeří síně zahlédl muže dost vysokého v límcovém plášti, v beranici, s hrubým vlňákem kolem krku, ve vysokých botách, jenž postaviv do kouta hůl, odevzdával hospodyni pytel. Sňal jej právě s ramene a žádal, aby jej hospodyně někam uložila. Farář příchozího na pohled nepoznal, až po hlase.

„Propánakrále, Patrčko, vlastenče!“ zvolal překvapen, rád vida hosta, jehož se nenadál. Patrčka pozdravil, ale ještě neviděl a neprohlédl až v pokoji, když sňal kulaté brejle, sněhem prve ošlehané, nyní opočením oslepené. Sám byl od větru i namáhavou cestou jako rak červený. Potěšen srdečným uvítáním i že zase vidí ctěného svého příznivce, tiskl Zieglerovi ruku. „Musil jsem se stavit, jemnostpane.“

„Tak vy nejdete ke mně?“

„Chodím za obchodem. Pytel jsem nechal venku.“ Trpce sám sobě se usmál.

„Co sháníte do pytle, prosím vás?“

„Přízi, jemnostpane. Vyšel jsem si do kopců mezi tkalce a prádelníky, začínám přezačit. Zatím, pro počátek, chodím pro přízi sám. Tak jsem se dostal až v tyhle končiny a tu mne chytla ta vánice. To bylo -“

„Psí čas, sibérie, opravdu. Ale sedněte, Michálku, odpočiňte si a počkejte, nejdřív posilnit se musíte - trochu kafíčka, chleba, másla, Baruško!“ volal ze světnice, pospíchaje ke (...)

(......)