Alois Jirásek

U NÁS I
ÚHOR
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXVII.

Justyna Lewitová zůstala na přástvě až do konce.

Domů se vracela v hlučném průvodu skoro všech mladých, sama veselá jako všichni. Dole pod schody dala všem dobrou noc a ještě jednou pak nahoře nad nimi u dveří. Tu a dole prve měl poslední pohled její mladý hodinář.

V sednici ticho, bratrova postel neodesílána, paprsky měsíčného světla na podlaze. A sednička ho plná. Bylo tam jasno od něho i od sněhového odlesku. Stehlík spal v kleci v tmavém koutě, kam ho navečer postavila. Bylo již pozdě, ale nesvlékla se hned. Stála u okna, dívala se, jak se přástevníci a přástevnice rozcházejí. Všechno se Justyně v mysli kmitavě vracelo, jak u Frýdků seděli, a zas byla venku, u saní; stála na nich, skočila – Dlouho cítila to dotknutí a teď jak se na to vše rozpomínala, kmitl se před ní Antonín, jeho tvář, úsměv, jak na ni hleděly jeho oči, jak ji chytil.

Když pak vklouzla pod peřinu s uvolněnými vlasy, seděla ještě chvilku, hledíc do houstnoucího šera, neboť světlo měsíce zhasínalo. Bylo jí volně, pěkně, připomínala si, jak to bylo dnes pěkné, jak k ní přisedl ke kolovratu, jak pěkně zpíval novou písničku o smutném poustevníkovi v borovém na skále háji. –

A po noci, po snech divně spletených, ale příjemných, jež ji vodily sem a tam, z měsíčného večera do Frýdkovy světnice, bylo jí zase tak. Až si pozvukovala, šukajíc, svěží, zardělá, známé písně nebo sbírala, hledala notu té nové, kterou Antonín zpíval.

Když byla dnes tak volná, zběhla si dost záhy na slovíčko k Vincině. Povídaly si o včerejšku, smály se Doubenovi. Také mluvily o „dlouhé noci“, jež nastávala, to že bude teprve veselo, a Justyna chutě přisvědčila, že přijde, že jistě přijde.

Odpoledne přijel bratr, dřív nežli se nadála, a hned se začal na všechno vyptávat. Byl to výslech, o kterém Justyna mnoho zatajila. Toho večera u Frýdků nebyla, ač ji tam zrovna táhlo. Musila zůstat s bratrem. Ráno, když chodili na mši, stála zase v sedničce jakoby u stehlíkovy klece. Vlastně čekala, půjde-li Antonín do kostela. Chtěla jej vidět.

Ale bratr za ní stanul a zase huboval, co že sem pořád utíká, že je víc u toho ptáka nežli v sednici.

Než druhého dne ráno v ten čas vklouzla si zase k oknu k stehlíkovi, protože bratr vyšel ze světnice. Ale vrátil se dříve, nežli se nadála. Vkročil do sedničky celý červený, blýskaje očima, a spustil hněvivě, zrovna se mu rty třásly, že toho ptáka vyhodí, že to nebude trpět. A vztáhl ruku po kleci.

Ale Justyna se postavila před stehlíka, rovná, vzpřímená, bez bázně, na obranu nebohého zpěváčka. Jakub se zastavil, zarazil, a momtaje něco vrátil se do světnice.

Celý den pak bylo u Lewitů trapné ticho; bratr ani sestra nemluvili. Justyna nevyšla z domu ani na krok a umiňovala si, že také večer zůstane doma. Ale když se den nachýlil, když tichá jejich sednice všecka tonula v šeru, padlo na Justynu takové teskno, že byla by hned ven vyběhla, ven, k Frýdkom. Jen se tam podívat, jen se otočit. Tak si namlouvala. Myslila však jenom na Antonína; (...)

(......)