Alois Jirásek

U NÁS I
ÚHOR
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXIX.

1824. Rok ten začal se tvrdou zimou, a že byl mráz na boží narození, držela bez proměny. Nepřetrhla se, ba ještě se sílila. Řeka zamrzla celá, od břehu do břehu; mlynáři musili vysekávat led a zle bylo s mletím.

Dne 6. ledna, jmenovitě na Tři krále, umřel starý Khom, osmdesátiletý, dlouhých, bílých vlasů, v nichž nosil, on sám už jediný, hřeben karnyoly zdobený. Stařec ten a ještě starší Kliment Jan, jenž chodil poslední s copem, nejvíc pamatovali, jak bývalo v Padolí za starodávna.

Když starý Kliment uslyšel, že Khom umřel, zakýval hlavou, až se mu copánek pohnul, a povzdechl:

„My jsme byli poslední, v nás byla ta stará památka. A už jsem sám –“

Ale dlouho sám nebyl. Ještě toho masopustu odešel za starým Khomem, a ve spaní. Po obědě přišla na něj klíbačka, položil si hlavu na ruce o stůl opřené a více jí nezdvihl. Neprobudili ho.

Staří odcházeli na věčnost, mladí se veselili. Byl masopust a často, skoro každé neděle, ozývala se do mrazivé noci z Langrova dřevěného „sálu“ veselá muzika. A kolo bývalo nabito.

Šimůnek z ulice byl na každé. Netancoval, jen u stolu seděl kouře z dlouhé dýmky, nebo sálem přecházel, pozoroval, tu a tam si někoho nějakou užírkou dobral nebo smích si ztropil. Při tom si pilně všímal učitelova hodináře, o muzikách a jindy také. Nejprve vyzvěděl, že se u Lewitů strhl nějaký křik pro stehlíka, pak vyslídil, že mladá, Justyna, nepřišla už kolik dní k Frýdkom, zato učitelův Antonín že tam dochází teď denně, jistě kvůli Lewitově sestře, že tam na ni čekal, že se jí pak dočekal. Přiběhla tam zase jednou navečer, chvíli tam pobyla, a pak zase rovnou domů; druhého dne zas a pak už skoro denně, vždycky v tu předvečerní chvíli. Ba dvakrát je Šimůnek vyčíhal, mladého hodináře a Lewitovu, že vyšli od Frýdků zároveň a že spolu šli až ke Krůčkovu domu, ke schodům.

To všechno Šimůnek rád viděl a přál jim, aby se ještě častěji vídali a scházeti se mohli, protože Šimek, starší kostelník, tou dobou ulehl.

Krejčímu z uličky neušlo o muzikách, že si Antonín učitelův ani jednou neskočil. Hrál s bratrem učitelem, ten na housle, Antonín na trumpetu a znamenitě, měl pražskou školu, ale aby někdy nástroj odložil a šel si skočit, jako tu tam některý mladší z muzikantů udělal, i sám bratr učitel, to nikdy. To nebylo samo sebou.

Hlavy si proto nelámal. Hádal, proč asi mladý muzikant do kola nejde. Jen kdyby byla mladá Lewitova přišla! Než ani jednou se na sále neukázala a také ne před Langrovou hospodou, jako o posvícení. Nemohla, nesměla, bratr ji hlídal. Dost po sále toužila, než to ji těšilo, že Antonín nejde se žádnou do kola, a to tušení, že to kvůli ní, bylo víc nežli všechna muzika a veselost.

Po celý masopust držela tuhá, tvrdá zima, a sanice byla znamenitá. Padolí i cesty po vsích ozývaly se za těch jasných, mrazivých dní skoro pořád zvonci nebo rolničkami; jezdily sáně za saněmi, těžké, nákladní, svištěly lehčí korby nebo nedělní, zelené, modré s malováním.

Ve středu, ten týden před Tučným (...)

(......)