Alois Jirásek

U NÁS I
ÚHOR
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XL.

Šel medvěd z hrachoviny (Honza Kaválků), klátil se a bručel, a průvodčí jeho (dolejších Klugarů) křičel na něj a bušil do něho obuškem, dva židé v dlouhých bradách ze svařených a zkadeřených vlásin sebou potrhovali, mečivě křičeli, v to bila podivná maškara v kabátě na ruby na bubínek, jiná pískala pronikavě na píšťalu, a kočka v homolkové kleci, nesl ji Matěj Hejnův v obráceném kožiše, prskala až strach.

Hlas trumariny, na kterou hrál starý Luňák, zanikal v tom jeku a křiku, v šumu a hluku hojného zástupu Padolských, velkých malých, mladých starých, který se tlačil a hrnul kolem maškar v ten bláznivý den výskavých ostatků. Hrnul se a kupil a zase dál se valil za medvědem, za židy, za kočkou v kleci, jak táhly maškary zasněženým městečkem od domu k domu.

Večer zas otřásala se okna Langrovské hospody hlučnou muzikou, až se podlaha „sálu“ houpala, jak bylo v kole nabito a jak všechno rozpáleno tancovalo.

Černý Vacek pil už třetí noc. Ostatky byly už na sklonku, již pochovávali masopust; muzikanty zmáhalo spaní, foukali do klarinetů a trub s přivřenýma očima, v dřímotě, a starý Mikeš držel fagot jen u rtů a už ani nefoukal. Jen Pašťalka u pozaunu vydržel, a Langr u „káči“. Ale již ji nehladil šmytcem, nehrál, už ji jen mrskal a bil šmytcem potrhaných vlasin do jejích mohutných, ohraných strun s hustým podpraškem, až se u kobylky bělalo.

U té bručivé „káči“ stál Černý Vacek, před samou půlnocí, proti konšelu Mityskovi, jenž neměl tentokráte povříslo za pás, nýbrž byl v „slavnostovém“ hnědém kabátě vážných šosů, vysokého límce a úzkých rukávů. Stál s holbou v ruce a klaněl se, čertova podšívka, konšelovi a podával mu holbu plnou piva:

„Pij! No tak pij, ty jseš konšel, právo, právo – áh, á –“ Konšel Mityska, zmožen i dojat, plačtivě přednášel, vlastně vyrážel v pausách, těžkým už jazykem, ale čím dál tím pohnutější:

„Víš, Prokope, víš. Víš! To mně bylo líto, ty mě s pavlače shodit, víš, Prokope –“

Potáhl v tom pohnutí, umlkl, oči se mu zakalily. A Prokop, on Černý Vacek, krátký, s hlavou šedou, kolikrát sešívanou, klaněl se mu a chlácholil ho:

„Ty jseš právo, rozumíš! Ze sednice vyhodím každou prašiuku, ale právo, rozumíš-li právo,“ stupňoval významně hlas, „musí z vysoka – každému bych to neuďál. No tak pij, konšel, pij!“

Konšel pil, Černý Vacek pil, pak se objali a objímali a hubičkovali, to už pozaun mlčel a všechno, jen „káča“ mrskaná bručela a vrzala, a kolem se smáli. Pak šli domů; Černý Vacek s Mityskou se vedli, motali se, až konšel se naráz u Prouzových svalil do závěje. A Vacek se mu klaněl a přál: „Dobrou noc, konšel! Dobrou noc!“ Tak se usmířili, tak se rozešli. –

Muziky ztichly, přišel přísný půst a s ním vážné ticho. Také Zima, obecný posel, připomínal, že je čas rozjímání a pokání. Chodil, tenkráte ještě bez výložků, jen tak jako každý soused oblečený, po staveních, roznášeje z obecního ouřadu cedulky do každého čísla, do každé rodiny, s jménem jednoho každého, cedulek sílu, aby každý šel k (...)

(......)