Alois Jirásek

U NÁS I
ÚHOR
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XLI.

Nazejtří ráno ustrojil se na cestu, a že musí do Náchoda, ohlašoval, koupit si nějaký pilníček a ještě nějaký nástroj. Učitelka mínila, že by to snad Doubenus také pořídil, kdyby mu to na ceduličku napsal.

Než syn, to že nejde, že si to musí sám vybrat, Doubenusovi že to nesvěří. Šel a vrátil se až odpoledne. Co koupil, učitelce ukázal, ač ne všecko. Zatajil pěkný, zlatý prstýnek se srdíčkem, který si přinesl ve škatulce v bílém hedvábném papírku.

Sedl k dílu, dlouho však u něho nevydržel. Pozdě odpoledne zašel do nízké sedničky přes síň, aby si vzal kabát z almary. Ale jen ji otevřel, vytáhl škatulku, rozbalil, kryt dveřmi otevřené skříně, papír a prohlížel, nachýlen k světlu, opatrně prstýnek. Pak ho zase uschoval, oblékl se a oznámil matce, že musí do školy přezpívat s Johanem pašije, že má zpívat Ježíše.

Učitelka se pro ty pašije nic nedivila, že jde tak záhy, ale zavzdychala. Začínal jí smutný týden, plný truchlivých vzpomínek, jak bylo před rokem těmihle časy, když nebožtík muž stonal, když se chystal na věčnost, tenkráte na Bílou sobotu, o vzkříšení, jak ji těšil –

Antonín se ve škole zastavil; bratrovi, když se jen zmínil, že zrovna nemá pokdy, hned ochotně oznamoval, tak že přijde za chvilku, že se zatím podívá ven.

Šel za školu mezi školskou a farskou zahradou, tu pak obešel, maje březinu vpravo, a zase nalevo kolem hřbitova obvyklou cestou dolů k Frýdkom. U zvonice stál Šimůnek z uličky, jako by čekal, číhal.

Mladý hodinář měl strach, že ho „ulický“ zastaví a začne rozprávku. Chtěl ho rychle minout, neproklouzl však. Šimůnek ho zastavil a hned začal, kam jde, jestliže k Frýdkom, a nečekaje odpovědi, oznamoval, že u Lewitů mají hosta, teď před chvilkou že přijela nějaká stará židovka z Nového Města, nejspíš ňáká tetka Justynina. Antonín cítil, že ji schválně jmenuje, a Šimůnek také hned beze všeho dodal, teď že ono to ďoučátko bude teprv ukováno, že si nebude smět ani k Vincině vyběhnout.

Jak to povídal, usmíval se podivně a tak zostra se díval na mladého. Ten se začervenal, na okamžik se zmátl a nevěděl ani hned, co říci. Měl na Šimůnka zlost; také se lekl, že ten užírka něco ví. A ta novina byla nemilá. Jako by se něčeho dopustil, jako by se musil Šimůnka bát; neměl dost odvahy, aby ho zostra odkrojil.

Prohodil jen, že neví, že nic neví, že tu z Nového Města (židovka neřekl, nešlo mu to) neviděl, že ji nezná.

„No, no, Anton, jen nezapírej, dyť já vím.“ Šimůnek se usmál a pohladil věnec svých vousů pod bradou zprava, zleva. „Ale nic se neboj, bloude, dyť já – no, to se ví, dyť mám z toho rozum. Jako bych nic nevěděl, a eště ti třá štafetu přinesu, dybys potřeboval.“

Antonín se nutil do smíchu, jakou štafetu; ale Šimůnkova slova, tak srdečně pronesená, ho začala upokojovat. Taky hned Šimůnek obrátil: kde Anton chodil, a když uslyšel, prohodil, jak ono to tenhle týden bude s kostelem, Šimkoj kostelníkoj že je líp, že přechází, ale službu v kostele že on asi nezastane, zvláště tenhle týden.

(...)

(......)