Alois Jirásek

U NÁS I
ÚHOR
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XLII.

Také stavení učitelčino obcházelo to strašidlo. Spíše však se lekala matka nežli syn. Ten myslil více na Lewitovu; zdálo se mu, že s ní už celý čas nemluvil. Staré tetce její zle žehnal a přál jí, aby ji už kozel vzal.

Prstýnek, jejž chystal Justyně jako opožděný dar „litování“, nosil dva dni v kapse, až pak ho zase schoval v sedničce do almary.

V ten pašijový týden nemohl ani k Frýdkom každého dne. Byl nespokojen, zamyšlen, chvílemi také smutný. Učitelka zpívala pobožné, postní, ale syn někdy jako by ani neslyšel. Dívala se na něj starostně, pozorovala ho. Někdy si toho všiml a vytrhl se, někdy ani o tom nevěděl. Po tom, co se událo na Květnou neděli, toužil tím více.

Když se zamyslil, jak bylo u Frýdků o nešporách v sedničce, povyjasnilo se mu v líci. Cítil, ujišťoval se, že ho má Justyna ráda. Když se tak k němu přiklonila, a jak se na něj tak podívala – oh, a mračila, chudáček. Dojímalo jej to hluboce. Že jsou každý jiné víry! Ach, co bude, co bude!

Stará učitelka se domnívala, že ta všecka synova zamyšlenost je pro nastávající odvod, že má strach z vojny. Mohl jej mít. Byl urostlý, podobný, chybičky neměl. Sama se starala, jak bude na zámku; ale když viděla, že je Antonín jako zmoklé kuře, začala ho sama těšit, že to všecko nějak půjde, že musí poprosit jemnostpána, ten že požádá Náchodského pana děkana, ten že má u zámeckých pánů slovo a pan páter Havlovický že by snad třeba také něco zmoh. Ona že půjde jemnostpána poprosit hned po svátcích, až půjde dávat na mši za tatínka, on, Antonín, že si také musí zajít.

Na to syn odpověděl, však že ještě dost času, a když se mu pak po druhé zmínila a jej nabádala, trhl sebou a vyhrklo mu:

„Kdyby si mě radši vzali!“

To dolíval právě barevnou vodou skleněné koule, které chystal k božímu hrobu. Když dolil, vzal je, nakládal je mladšímu bratru a sestře, aby je zanesli do kaple, sám vzal také dvě a vyšel ven. Učitelka se nad jeho odpovědí lekla. V ten okamžik se jí vyjasnilo, že ne vojna, ale něco jiného syna tíží, když takhle hříšně promluvil. Odtud se již dostala na stopu, třeba jen na neurčitou. Na vojnu se dávali hoši sami jen z dešperace, pro děvče obyčejně.

Tady v tom je snad také nějaké; ale které, které? Učitelka začala od hořejšího konce, od Frýdků až dolů do „městečka“ a ještě dál, k dolejšímu konci Padolskému; šla v duchu od čísla do čísla, kde měli dcery, a hádala, která by snad padla Antonínovi do oka, které by si snad více všímal. Mladou Lewitovu však pominula docela. Tak na žádnou nepřipadla, žádná se jí nezdála; až se zase k Frýdkom vrátila. Není-li to Vincina? Ale ta má přece ženicha. Tak snad alespoň něco ví. Nebo je to ona, a právě proto, že má ženicha? Ale ne – kam by dal Antonín oči.

Ten, jak ven vyšel, sám nad sebou se zamrzel, že tak matku odbyl. Než, jak se blížil k starému javoru, obracel oči ke Krůčkovu domu, neuvidí-li Justynu. Tentokráte nestála u okna. Tak musil bez potěchy do nového díla v poboční kapli kostelní. Sám farář ho požádal, (...)

(......)