Alois Jirásek

U NÁS I
ÚHOR
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XLIII.

S tichou nadějí šel mladý Pavel o vánocích do Padolí a hodně zamyšlen se tenkráte vrátil. Šel hned ležet, aby nemusil povídat, jak bylo v Padolí, ale ve své posteli u komína dlouho se přehazoval a rozvažoval. Všecko se mu tu míhalo, co slyšel o mámě, o tetce Bitnarce, a hlavně co mu Kubeček do duše pověděl.

A nevyspal se z toho. Ještě spíš se mu všechno rozleželo. Ale co tu dosud nikdy neudělal, učinil; dal se do zpěvu. Zanotoval si pobožnou, žalm, který znal už, když chodil s tátou ke Kubečkom. Zazpíval si hned toho rána po vánocích, protože mu „machovský farář“ u Zejdlů vytkl, že nezpívá, protože se bojí a nemá gruntu. Pavel se zastyděl a v duchu mu přiznal, že uhodil na to pravé; připamatoval si zas, jak již včera cestou, co mu Kubeček již v Machově řekl, že kdo se chce učit cestám Hospodinovým, nesmí si ze světa nic dělat.

Bornovi se sic ohlédli a divili se, že se zamlklý tovaryš dal do zpěvu (začal dost tlumeně), ale neřekli mu ani slova.

Zpíval, čím dále tím s větší chutí a čím dál bylo mu volněji. Brdo rachotilo, člunek lítal čerstvěji. Mladému tkalci se nějak čiperněji házelo. Chvíle utíkaly, a zapomínal na Víška, na máminy svatby, a to mu bylo ulehčením. Odpoledne si zazpíval zas a ráno nanovo. Tak zpíval denně, samé pobožné, které uměl, kterým se naučil u Kubečků. Ale pak mu nestačily, a zatoužil po těch, jejichž nota se mu líbila, ale jejichž slov neznal. Proto se rozběhl hned první neděli do Padolí k Zejdlom. Uvítali ho srdečně a zrovna se zapálil úžasem i radostí, když starý Zejdl tak najisto se ho zeptal:

„No, deš si pro kancionál?“

Pavel skoro celou cestu uvažoval, jak by o tu knihu řekl, a tu sotva práh překročil, mu ji starý nabídl sám! Navečer po pobožnosti svázal dost hrubou knihu v tmavých kožených deskách do šátku a pospíchal s ní radostně domů. Byla to „Cithara sanctorum aneb žalmy a písně“.

Měl nové čtení, těšil se na ně; ještě toho večera přisedl k čadivé louči u kamen a četl při jejím kmitavém plamenu písně a žalmy v písně uvedené. Četl dlouho, když ho již oči štípaly, a přestal teprve, když šli Bornovi spat.

Po vážné, přísné „Praxis“, plné rozjímání o smrti a marnivosti světské, byla mu kniha srdečných písní oddechnutím. Vroucí zbožnost, hluboká důvěra v boha zvučela z prostých těch veršů, mluvících alespoň místem vzletněji a vřeleji, ohlasem poesie žalmistovy, a jímala mysl mladého tkalce.

Tak zpíval, vstávaje, lehaje na půdě, často pak za stavem při práci, četl a také si opisoval. Ušil si z hrubého papíru, v Padolí u kupce koupeného, sešit a do toho opisoval, nejvíce v neděli, z „Cithary“ písně, které se mu zvláště líbily.

Mimo práci jenom tímto se zabýval a čtením. Nejednou mu připadalo na mysl, co mu Kubeček o vánocích řekl a co teď uznával, že čtení a zpěv potěšuje ducha. O nějaké kratochvíle se nestaral ani nedbal. Jen jednou, bylo první neděli masopustní, jej hospodář přemluvil a zrovna vytáhl, aby s ním šel do hospody k muzice. V sednici nízkého stropu bylo plno lidí, (...)

(......)