Alois Jirásek

U NÁS I
ÚHOR
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XLIV.

Už bylo zaseto (vážně, mlčky svěřovali zrno matce zemi, ba starý „dvorský“ dokonce rozsíval s kudlou v zubech, protože se bál, jako mnozí, že by měl churé obilí, kdyby se ozval), už jabloně odkvětaly, mladina i starý les byly jako pokropeny zlatou zelení výhonů a svěžím listem zalesklo se habří „liščiny“ ve strmém břehu u Jírovy hory, rozložitý, starý buk na té hoře i mladá bučina vedle, březina za školou i lípy ke kostelu. Po zahradách u stavení plno zlatého mlíčí, plno bělostných husích kvítků, na mezích všude rány hojivý celník a kyselenčí rostlo skokem.

Na mezích, na drahách, ouhorech pasoucí se ovce, které vyháněli už hned, jak sníh sešel, i koně, jež pásli navečer, jednotlivě i v houfích, „na skočku“ svázané. Dni byly krásné, zářivý vzduch zvučel šveholem skřivanů; pak také písněmi veselými, smutnými, unyle, plačky i divoce zpívanými.

Rekruti chodili. Padolím už přešel velký houf z Policka. (Mladý Pavel ze Lhoty mezi nimi nebyl, k odvodu nepřišel, ani se na něj nemohli doptat.) Kráčeli městečkem pádným, hlučným krokem, rozjaření, na oko veselí, v čele jim starý mušketýr Polický se žlutými výložky a s šavlí po boku. Nejednoho vyprovázela milá, nebo matka, nutíc se do kroku, ač nohy vázly. Usedaloť srdce, trnulo úzkostí. Plakaly nebo jen zhluboka povzdechovaly, zardělé oči po milém, po synu obracely. A kolem zpěv a výskot; až ryčeli ti opilí a ploty lámali.

Hned poté se také z Padolí průvod vypravoval. U Langrů v hospodě, muzika tam hrála, sešli se a scházeli hned po ránu rekruti, rodiče, příbuzní, známí. Mladí se chystali, pili, dělali hrdiny, dali se litovat, zpívali, objímali se. I stará vojna přišla, Čejchan, granatýr, i Fidél Hanuš, od Rohanského regimentu, přiklusal; Doubenus tu byl již dávno, hned jak muzika spustila. Přiživoval se, pil tu, pil tam, jak mu dávali zavdanou, ti mladí, které čekalo, co on už přetrpěl; jako čmelák od květu ke květu, on od stolu ke stolu. O vojně mluvil, zavdával si, notoval, kde zpívali, tu svou: „Líto, líto, má matičko –“

Pak, to již zčervenal, oči mu svítily a měl je jako čárky, jak se široko usmíval, vykládal už o Italii, o kaštelích, o Veroně, ach o Veroně – A začínal italsky a píseň italskou.

Až přišel rychtář Lelek, s ním také Mityska konšel, bez povřísla, v slavnostovém kabátě, aby z úřední povinnosti vyprovodili městské synky až na zámek a tam je předvedli.

Muzika vstala; kolem se strhl křik, výskot, zpěv i pláč, matky, milé chytly, objímaly syny, hochy, z nichž nejeden už měl od nich svatý obrázek, aby ho nosil pro ochranu nebo aby si ho připevnil pod kyrys, když by ho vzali na koně –

Šel průvod rekrutů a kolem shluk příbuzných, známých i zvědavých; před příbytky, kudy se s muzikou v čele ten výskající a zpívající smutný proud ubíral, všude plno lidí. Všude pozdravovali rekruty, litovali je, štěstí jim přáli.

Mladý hodinář, učitelův Antonín, byl mezi posledními. Když ráno vycházel ze stavení, zastavil se před zahrádkami a podíval se nahoru, jakoby ke kostelu. (...)

(......)