Alois Jirásek

U NÁS I
ÚHOR
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XLV.

Justyna se smutně probudila.

Bratr jako by jí neviděl a ona nedbala jeho. Vyptala se však domácích služky, nebyl-li z domu. Uvolnilo se jí, když zjistila, že ne. Hned však vyvstal jiný stín, jak uvážila, že si to bratr nechává, až přijde Antonín od odvodu.

Když pak na dvorečku zaslechla zdola, z městečka, hluk, ohlas zpěvu a hudbu, vyšla ven až pod lípu.

Nedbala bratra, na nic, ať se děje, co děje. Štěstí jí přálo. Uviděla Antonína, právě když odcházel provázen matkou, a uviděl ji, pozdravil a usmál se na ni.

A jemu jako by sluníčko vysvitlo, když zahlédl výš pod lipou Justynu. Chtěla ho ještě vidět, přišla se rozloučit!

Zato se učitelka vrátila znepokojena, když se synem se u Langrových rozloučila. Mladé židovky se nemohla z mysli zbýt. Proč tam stála pod lipou? A pozdravil ji tak pěkně, sama viděla, a jak se mu pojednou v očích vyjasnilo! To pro ni, pro tu židovku. K Frýdkom chodila –

Učitelce začalo svítat. Děsila se. To by tak bylo! A co by jemnostpán říkal! Celé dopoledne na to myslila i odpoledne, když už přes tu chvíli syna vyhlížela. Dříve však, nežli přišel, přiletěla zvěst, a nesla se městečkem od čísla do čísla, že odvedli Součkova a Kociánova Pepka, Jírovcova dolejšího, Kolářova a Vojnarova, ze Zbečníka Klikarova.

Jmenovali jich ještě několik, ze vsí, ale ne všecky s jistotou a také různě. Všude o nich mluvili, všude s velkým účastenstvím, a po Padolí ve staveních odvedených strhl se křik a pláč.

Antonín učitelův se vrátil brzo odpoledne, dřív nežli ostatní. Nechtělo se mu v hospodě pít na radost. Také jí neměl, živé, velké radosti. Uvolnilo se mu, že ušel vojančině; ale to očekával, a jak se tohoto břemene zbavil, dolehla tím tížeji zase první starost.

Matka ho vítala radostně, hned si však v duchu povzdechla:

„Inu, milý bože, ten náš hoch nemá ani z tohohle radost. Co by jiný za to dal!“ –

Když se Justyna ráno zpod lípy vrátila do světnice, nepustil ji bratr ani na krok; ani s Vincinou nemohla promluvit. Jak nastalo odpoledne, přecházela v neklidu od okna k oknu, a jak mohla, vyšla na síň, aby alespoň zaslechla, jak bylo v Náchodě, které odvedli. Teprve k večeru to uslyšela od domácích děvečky. Antonín se vrátil volný. Zaradovala se, ale při tom zákmitu nepřestalo ji tížit smutné šero –

Antonín se zvečera ztratil ze stavení. Učitelka se po něm sháněla v sousedství, poslala Aninku do školy, Lojzíka k Frýdkom. Nebyl ani tu, ani tam.

Čekal v březině, ale marně. Když se vracel a přišel až k dolejší lípě, zahlédl Šimůnka. Stál pod stromem a pokuřoval si. Chtěl ho minout, krejčí ho však zastavil. Začal o odvodu, o vojně, a pak najednou se z ničeho nic optal s jakousi tajemností:

„Ty, Anton, slyšals, jaký byl včera večír u Lewitů hřmot?“

Antonín se lekl.

„Ne, nevím nic,“ vyrazil, netaje svého pohnutí.

„On, Lewit, ďál takovou bouřku. Na sestru se tak rozzlobil a snad ji taky pral.“

Antonína jako by do čela uhodil. Nedbal, jak Šimůnek po něm stříhá, a ptal se vzrušeně, proč –

„Kdák (...)

(......)