Alois Jirásek

U NÁS I
ÚHOR
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XLVI.

Časně ráno, ještě za Šera, vyšel z Padolské fary, zadem jejím, Doubenus, v jedné ruce notný uzel, v druhé hůl. Přes dvoreček zamířil pod ovocné stromy, pod nimiž se trávník probělával kozím pyskem, k zadní brance, vedoucí do polí, v táhlém svahu a do březiny při jeho úpatí.

Za Doubenem zjevila se ve farských dveřích Justyna s menším uzlem v ruce, ve vlněném, velkém šátku přes hlavu, a s ní farář Zeidler v černé čepičce, ve střevících, maje tmavou plantu zapjatu a límec ke krku přehrnutý. Nebyl ještě dostrojen. V pozadí stanula stará jeho sestřenice v šátku pod bradou volně uvázaném.

Justyna, ubledlá, stanula před prahem, děkovala a dávala ještě jednou sbohem. Farář jí podal ruku.

„Sprovázej vás pánbůh a posilni vás ve vašem předsevzetí.“ Hospodyně, jíž při každém vážném slově, slavnostněji předneseném, se svíralo hrdlo pohnutím, zaslzela. Zůstala s farářem, až Lewitova přešla zahradou a zanikla za brankou.

Dala se za Doubenem, jenž byl potěšen, že mu jemnostpán svěřil ten úkol, aby „židovinku“ vyvedl, ale tak, aby jich nikdo neviděl, aby nikdo nezvěděl, kam, v kterou stranu. Také to rád udělal kvůli ní i proto, jak se budou na Boušíně divit, jemnostpán a panna Aninka, ta že bude vzdychat, až uvidí, uslyší –

Zvečera pršelo málo, jen orosilo. Vítr vysušil přes noc kamení i cestu. Ještě teď foukal dost studeně, až se v březině listí chvělo.

Justyna přitáhla šátek, ale nepřestala se tiše chvět, ač byla zkonejšenější klidem z pevného rozhodnutí.

Doubenus výše nad březinou, cestou mezi osením, dost pospíchal. Teprve když je zaclonil les Kocournice, uvolnil; pak se brzo zastavili. Antonín, jenž přišel „milíři“, chvátal jim naproti. Doubenus zabočil do farského lesa a mladí za svým vůdcem. Mluvili zticha, o noci, jak minula. Justyna se zeptala na učitelku.

„Maminka ještě nic neví, ale bylo jí divno, kde se tak toulám. Neboj se, je hodná, a jemnostpán, víš –“

O Lewitovi se nezmínili, ač oba na něj stejně myslili a měli na jazyku, že ještě nic neví, že teď ráno teprve – Justyna vzpomněla na lístek pod šálkem, a strach ji ovanul.

Les se svažoval. Antonín šel skoro až dolů, a byl by šel rád ještě dál, až na Boušín. Přidával si ještě kus, od stromu ke stromu, až se musil zastavit a jít zpátky, z opatrnosti. Políbil Justynu tiše, Doubenus byl napřed, a políbil ji zas; sotva mohla promluvit, když prosila, aby jí brzo poslal vzkaz, a když Antonín dával sbohem; pak nakazoval Doubenovi, ať dá pozor –

Šli dolem (kterými lesy, Justyna nevěděla), až Doubenus ohlásil, že přijdou k řece. Jak vykročili z lesního temna, poznala, že jsou v údolí, kus za Padolím, že se dostali sem velikou zacházkou. Doubenus se pořád opatrně ohlížel a rozhlížel, a Justyna s ním, lekajíc se, že zhlédne bratra, jak se za nimi žene. Ale kolem pusto, ticho. Šedá obloha se již trhala a výš, nad lesnatými kopci, do černa modrými, hořel už řeřavý pruh.

Kolem několika tichých ještě statků přešlí napříč údolím, pak vysokou lávkou nad Medhují, jež se (...)

(......)