Alois Jirásek

U NÁS I
ÚHOR
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XLVII.

Lewit, jak by byl u březiny rád popadl mladého hodináře, neučinil tak. Byl v tom instinkt opatrnosti, jenž jej zadržel i v návalu hněvu. Pak už se docela odhodlal, že bude mlčet, když se rozhodl, že pošle sestru pryč z domu. Běželo mu jen o to, aby ta hanba, která jej stihla, se utajila, aby nikdo nezvěděl, s kým se scházela. Chtěl vše rázem odbýt.

Zlobil se na sestru, co vyvedla, a proto pak, že nejevila žádné zkroušenosti, že se mu opřela a nejen že neprosila, ještě se zlobila, a proto, když ji jednou v sedničce zavřel, že se pak sama tam vždycky zvečera zavírala a nevycházela. Nechal ji, což na ten nějaký den, nežli ji odveze! Pak bude pokoj! Nikdo nic nezví a ten učitelův bude mlčet a bude mít po všem.

A tu přišel Šimůnek. Lewit se lekl, že věděl o všem; žádal ho, sliboval mu, aby jen mlčel. Krejčí, když ho dost popíchal a potýral, slíbil. Ale hned nazejtří ráno chtěl roznášet tu podivnou novinu, bouřit proti učitelovu a mstít se faráři. Zmeškal však i tu.

Ráno přiběhlo jedno děvče, že Lewitova Justyna je pryč, že Lewit celý bez sebe lítá po stavení, že se přihnal k Frýdkom a tolik že tam dělal, kde je Justyna, že o ní musí vědět. Ale Frýdkovi se sami lekli a neměli ani potuchy, ani Vincina. Od Frýdků se hnal Lewit k staré učitelce a tam se obořil na mladého, kde je Justyna. Mladý, že nepoví; a tu se prý tak chytli, až Lewit odtud všechen jako rozkacený vyletěl a zle hrozil. Učitelka ostala jako omámená, a pak se dala do mračku a nářku, a na Antonína –

To již děvče nevědělo, aniž to, že Antonín nezapíral, že se matce vyznal. Chtěl ji prosit, těšit, mluvil o jemnostpánu, ale tím více jí rozhněval. Vyčítala mu, že ho pan kmotr požene nejen ze sakristie, ale i z kostela, a nechtěla věřit, že o tom ví, že mu byl nápomocen. Náhle přehodila na hlavu velký šátek a chvátala na faru, požalovat si, postěžovat, poprosit, aby jemnostpán se nezlobil a odpustil, aby hochovi do duše promluvil.

Zatím Lewit sehnal posly, rozeslal je k Náchodu i k Polici, za Justynou, aby nalezli alespoň její stopu. Sám doma hledal, přehazoval, co našel v sedničce neurovnaného, jak zůstalo, když se Justyna chystala na útěk. Jen jednomu nerozuměl: že ten učitelčin je doma. Jak tedy? Sama se dala na útěk? Snad, napadlo mu, utekla k tetce. To bylo jen mdlé zakmitnutí. Zase hledal, nenechala-li nějaké zprávy. Peněz se netkla, ničeho, jen své šaty vzala a ještě ne všechno.

Napsal psaní do Nového Města, poslal s ním schválního posla, a zase šťoural, až nalezl cedulku pod šálkem. Vytrhl ji, četl. Zesinal, a najednou roztrhl papír a trhal ho a šlapal po jeho kouskách. Vtom stanul jako stín Šimůnek za ním, a ten ho nechlácholil, netěšil, ale křísl mu, že je v tom farář, ten že tomu Pražákovi pomáhal, ať jen jde na faru a pohrozí. Lewit neuvažoval a poslechl.

Vrazil k farářovi do pokoje prudce, za chvilku poté, co odtud odešla učitelka. Ta se vracela rozželená a zmatená, že pan kmotr Antonína v tomhle tak podporuje. Chválil ji, tu židovku, a (...)

(......)