Alois Jirásek

U NÁS I
ÚHOR
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XLVIII.

Boušínský farář měl toho jara dost starostí. Včeličky „dušičky“ byly zdrávy, dařilo se jim na novém stanovišti, v oulech i ve fráterovi nikde nic, ale přece dost daly. Obcházel je, pozoroval, přehlížel; pak přišli tesaři a pustili se do staré stodoly. Dali jí konečně nový kryt, který tolikrát žádal. Čekal ještě zedníky na chlév. A vtom poslal „Honzíček“, on Padolský, to děvče. To měl farář Ondrášek nejprve za velkou nesnáz; než dost brzo jinak smýšlel a jinak mluvil.

Děvče bylo jako koroptvička, hodné, pořádné, hledělo se zachovat, jemu i hospodyni. A včeličky měla ráda. To bylo to hlavní. Ráda chodila s farářem k oulům, ráda je pozorovala a pozorně poslouchala, když jí o nich vykládal zrovna tak horlivě, jako když ji náboženství vyučoval. Vypravovala mu také o včelách, které měl strýček ve dvoře, když tam u něho byla, a hned navázal, ukazoval i vykládal o nich, a také pověděl o fráterovi, jak s ním bylo, co měl s ním starostí. Někdy i při náboženství se hodilo, kdož ví jak, ale faráři Ondráškovi to tak přišlo, a začal o „včeličkách dušičkách“.

Z domu však ji první čas nenechal. První dny nesměla ani na zahradu, neřku-li do lesa ke studánce pro vodu. Farář nedopustil z opatrnosti. Pořád měl na mysli, co mu psal „Honzíček“, aby byl na to děvče hodně opatrný, aby o něm lidé nezvěděli, alespoň pro začátek, aby měla pokoj, a hlavně kvůli jejímu bratru, ten že by ji třeba ukradl jako cikáni dítě.

Justyna ráda poslechla a sama držela se v úkrytu, poněvadž se bála bratra. První dny ji rozčilovalo ustavičné napětí.

Strach ji často napadal, co je a bude na Padolí, co bratr udělal, co stará učitelka říká a jak je s Antonínem.

A žal rozloučení tak hned nepřebolel. Za dne ho ještě snášela. Farářovy náboženské výklady, jež začínaly po mši, zabíraly jí část dopoledne. Z počátku poslouchala roztržitě a musila mysl sbírat. Ale pak už nebylo třeba pozornost vynucovat. Farář pěkně vykládal a v tichém jeho pokojíku, jehož zamřížovanými okny chvělo se a na slunci stříbrošedě se lesklo husté malinčí a jimiž šlehaly zlaté pruhy na vydrhnutou podlahu, krásně se poslouchalo o životě Pána Krista.

Jímavé děje poutaly mladou dívku. V té samotě a odloučenosti, v klidu a tichu i v tesknosti své vnímala živěji vznešenost a krásu božské nauky a srdce její, často smutné, cítilo ji tím vroucněji a ssálo její útěchu.

Čím dále, tím vděčněji a raději poslouchala starého faráře, jenž si ji hned první den získal. Byl k ní stále hodný a vlídný, choval se k ní srdečně, staral se o ni a snažil se ji rozveselit. Učila se hodně, aby se mu jen zachovala, a on si zas v duchu i před hospodyní liboval, jak se Justyna všemu hned naučí, co jí uloží, a jak krásně odříkává, že je radost poslouchat.

Když si odbyla „hodinu“ a po ní zpravidla také návštěvu „včeliček dušiček“, zašla do kuchyně, pomoci panně Anince.

I s tou dobře vycházela. Přirozená vlídnost mladé židovky, její ochota v díle a ve všem, přemohly záhy jistou nechuť staré hospodyně, kterou z (...)

(......)